Jaromír Vejvoda (28. 3. 1902-13. 11. 1988)

Jaromír VejvodaJaromír Vejvoda Jeden z králů české dechovky pocházel z početné muzikantské rodiny, a tak nebylo překvapivé, že již od dětství ovládal hru na různé hudební nástroje. V šesti letech na housle, ve čtrnácti na křídlovku a v patnácti začal vystupovat s tatínkovou kapelou. Zbraslav a okolí byly tehdy plné hudebníků s příjmením Vejvoda, často se vzájemně ani neznali. Společné muzicírování s otcem přerušil Jaromírův odchod k 10. pluku do Brna, kde dále rozvíjel svůj talent. V roce 1924 převzal kapelnictví. Hrával v rodinné restauraci Start na Růžku (dnešní Škoda lásky) na hlavním zbraslavském náměstí nebo ve strýcově hotelu U Vejvodů. V roce 1935 se oženil s Boženou Zamrazilovou, za níž se odstěhoval do Vraného nad Vltavou. V tchánově pohostinství ve volném čase vypomáhal. Manželům se postupně narodili tři synové. Nejvíce se “potatil” Josef, který se věnuje především jazzové hudbě, ale veličinou se stal i na poli dechovky.

Vejvoda nebyl pouhým interpretem starých skladeb, sám zkomponoval 47 polek, 19 valčíků, 9 pochodů, 3 tanga, 1 waltz a 1 smuteční pochod. Do výčtu jeho děl je třeba započítat ještě tango My už to oba víme, na němž se autorsky podílel Ferdinand Kocourek, a pochod Rozloučení, upravený z lidové písně. Největší věhlas si bezpochyby získala Škoda lásky z roku 1927, kterou již krátce po jejím vzniku přebíraly všechny významné kapely. Mistr si však nejvíce cenil polku Zelené háje. Skladby zpočátku zazněly jako instrumentálky, až na Kdyby ty muziky nebyly, kde Vejvoda zhudebnil již napsaný text.

Během druhé světové války zasahovali nacistictičtí cenzoři do textů některých jeho skladeb, nic to však nebylo v porovnání s komunisty po roce 1948, kteří je nemilosrdně, a často bez jeho vědomí, upravovali. Jakákoli zmínka o bohu nebo pesimistická slova byly vyškrtnuty. Navíc Vejvoda nesměl dál vést muzikantskou živnost. Režim mu umožnil stát se skladníkem náhradních dílů v ČKD Modřany. Jeho dvorní textař Vašek Zeman nakonec emigroval do Kanady. Zemanovo místo zaujal neméně zdatný Ladislav Jacura. Po uvolnění poměrů v 60. letech se mohl Vejvoda opět věnovat naplno muzice jako dirigent kapely Zbraslavanka. Dokonce směl potěšit krajany ve Vídni, kam naposledy vyjel v roce 1972. Jak už to bývá, oficiálních ocenění se dočkal až na sklonku života. V roce 1981 převzal v Dortmundu cenu Radia Luxembourg a televize ZDF “Zlatý lev” a následující rok mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Celý život se pohyboval mezi Vraným nad Vltavou (1935-1961), Modřany (1961-1968) a Zbraslaví, kde prožil dětství, část mládí a posledních dvacet let před smrtí. Tam byl také pochován, na hřbitově u kostela sv. Havla.

Škoda lásky v češtině:

loading player .....

Škoda lásky v angličtině:

loading player .....

Škoda lásky v němčině:

loading player .....