Archiv: Historie | 2. světová válka


Naprostá většina české společnosti si přála válku s nacistickým Německem. Z jejího pohledu měla vyústit v porážku Německa a obnovu Československa, řekl na konferenci v pražském Kolovratském paláci historik a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra. Nacistickou okupací v březnu 1939 podle něj byla završena zkáza československého státu, který byl již v té době značně zdecimovaný. "V atmosféře frustrace z výsledku mnichovského rozhodnutí se parlamentní demokracie první republiky stávala definitivně minulostí a země se vydala cestou národní očisty a budování autoritářského systému," řekl Hazdra. Evropa a svět se postupně přibližovaly válečnému konfliktu, jehož rozsah nikdo v roce 1939 nemohl předvídat. "Většina evropských zemí přitom stále doufala, že se válce podaří zabránit a že se Hitlerova expanze přece jen zastaví, avšak opak byl pravdou," doplnil historik.

Tisíce Čechů a Slováků se aktivně zapojily do odboje na domácí půdě i v zahraničí jako součást spojeneckých armád. "Tito stateční lidé tím demonstrovali očividnou odhodlanost postavit se expanzi nacistického režimu, což mělo nezanedbatelný mezinárodněpolitický význam pro dosažení jejich cíle, tedy aby spojenci zařadili obnovení Československa do svých plánů poválečného uspořádání světa. To vůbec nebyla taková samozřejmost, jak se nám dnes může zdát," dodal Hazdra. V době války se podle něj společnost politicky posouvala doleva. "Stále v ní přetrvávaly negativní vzpomínky na mnichovské rozhodnutí a v jejích očích zradu západu. O to mocněji začal působit obdiv k Sovětskému svazu, který se připojil k antinacistické koalici po jistém čase. Mnozí tehdy věřili v proměnu sovětského režimu pod vlivem kontaktu se západními demokraciemi. Tento idealismus brzy zmrazila poválečná realita," uvedl Hazdra. Konference o dějinných souvislostech březnových událostí roku 1939 se koná v Zeleném salonku Kolovratského paláce. Právě tam před 80 lety ve tři hodiny ráno mimořádně zasedala vláda Rudolfa Berana, který ministry seznámil s jednáním prezidenta Emila Háchy v Berlíně. Tam Hácha podepsal pod nátlakem Adolfa Hitlera dokument, v němž svěřil Čechy a Moravu do rukou říše. I když bývá jako datum zahájení okupace zbytků Československa nacistickým Německem označován 15. březen 1939, ve skutečnosti první příslušníci wehrmachtu a jednotek SS překročili státní hranici již vpodvečer předchozího dne na Ostravsku. Tedy v době, kdy Hácha teprve cestoval do Berlína. V Místku přitom narazili na rozsahem nevelký, ale houževnatý odporu skupiny českých vojáků, ve zbytku republiky byl ale průběh okupace z německého hlediska bezproblémový.

Nová expozice Děti Antonína Kaliny v Třebíči připomíná židovské děti, které v koncentračním táboře Buchenwald zachránil třebíčský rodák Antonín Kalina. Navazuje na expozici o Kalinovi otevřenou před dvěma lety. Ústředním exponátem je kovaný strom života s listy a jmény 860 zachráněných dětí. Podrobně se expozice věnuje sedmi z nich a také pražskému lékaři Jindřichu Flusserovi, který Kalinovi se záchranou pomáhal. K sestavení stromu přispěl seznam evakuovaných, který posloužil jako jeden z důkazů Kalinovy statečnosti před tím, než mu v roce 2012 in memoriam udělil Izrael ocenění Spravedlivý mezi národy. Třebíč seznam získala od Naftali Fürsta, který je jedním ze zachráněných dětí. Strom vytvořili žáci a učitelé Střední průmyslové školy Třebíč. Pracovali na něm kováři, pasíři a rytci. Včetně instalace jim výroba trvala asi 600 hodin.

Mezi zachráněnými dětmi, které expozice blíž představuje, byl i budoucí nositel Nobelovy ceny za mír Elie Wiesel, dlouholetý redaktor rádia Svobodná Evropa Pavel Kohn nebo maďarský spisovatel a držitel Nobelovy ceny za Literaturu Imre Kertész. Kalina, který byl politickým vězněm v Buchenwaldu, pro záchranu dětí využíval funkci blokaře. Nasazoval při tom vlastní život. Využil toho, že od roku 1944 po bombardování v Buchenwaldu neexistovala centrální kartotéka vězňů. Dětem tak přiřazoval jiná, nežidovsky znějící jména. Evidenci zapisoval tehdy ještě medik z pražské židovské rodiny Jindřich Flusser. Ten se stal po válce internistou a působil v nemocnici Na Bulovce, překládal německou poezii a napsal autobiografii Život na úvěr, ve které se vrací do válečných let.

Holokaust očima pamětníků, kteří v době druhé světové války byli dětmi, přiblížily divákům dnešní děti v inscenaci Paměť jsme my. Scénář vznikl na základě rozhovorů dětí s pamětníky, kterým bylo za druhé světové války tolik, co dnešním malým hercům. A protože se na cestu do neznáma od svých rodičů do cizích zemí, cizích rodin či do koncentračních táborů vydávaly vlakem, odehrálo se představení v hale pražského Masarykova nádraží. Zdarma přístupné představení přilákalo několik desítek diváků, kterým děti rozdaly vstupenky v podobě vlakových jízdenek v několika barvách. Záhy diváky vyzvaly, aby se podle barev rozřadily do několika skupin, podobně, jako tomu bývalo při transportech.

Ve čtyřech skupinách pak sehrávaly krátké etudy složené podle vzpomínek pamětníků. Dětskými hlasy vyprávěly o tom, o kolik příbuzných a kamarádů za války přišly, jak si třeba i v Osvětimi kamarády i lásky našly, ale nikdy už je neviděly. Ticho nádražní haly několikrát prořízl srdceryvný řev jediné dospělé herečky, která s fotografií v ruce křičela, zda někdo neviděl její dcerku a evokovala tak situaci z transportů. Její zoufalý pláč přesvědčil některé kolemjdoucí o tom, že se jí skutečně na nádraží ztratila holčička a jali se jí pomáhat. Praha se touto inscenací připojila k evropským městům, která si tímto způsobem připomínají Mezinárodní den památky obětí holokaustu.