Archiv: Společnost | Menšiny


Dva synové a osm dcer Romky Ester Kováčové se svými partnery a dětmi se snaží v Británii najít nový domov a identitu. Film Někde je líp není příběhem o životě azylantů, ale o tom, co to vlastně znamená opustit svůj domov a začít v cizině, mezi cizinci a cizím jazykem, říká o svém hodinovém dokumentu režisérka Mira Erdevički. Film bude mít světovou premiéru 27. ledna v rámci Febiofestu. Matka deseti sourozenců, která získala v Británii doživotní azyl, umírá, a před jejími dospělými dětmi se najednou zjevuje skutečnost, že musí být pohřbená daleko od domova. Začínají přemýšlet nad tím, kam vlastně patří, kdo jsou a kým chtějí být.

Erdevički strávila s Kováčovými s přestávkami dva roky a nejvíc ji prý fascinovala jejich schopnost žít a radovat se v každé situaci, i když už nezbývala skoro žádná naděje a schopnost začínat stále znovu. Poté, co se roznesla zpráva, že všichni, kteří byli natáčeni, budou z Británie deportováni, musela natáčení na půl roku přerušit, i když toto tvrzení bylo absolutně nepravdivé. Tak velký byl jejich strach z možnosti deportace. Ve druhé polovině filmu je to cítit, přiznává režisérka. Rodinu Kováčových si Erdevički vybrala proto, že je mezi azylanty naprosto výjimečná. "Je to rodina, která byla v Čechách bohatá," říká. Muži pracovali, starší Zdeněk dokonce podnikal, chtěli koupit dům. Pak z nich zákon o občanství udělal slovenské občany, ačkoli mnozí z nich se v Česku už narodili. Snažili se několik let na Slovensku žít, ale po mnoha útocích a odsuzování se rozhodli pro emigraci. V Anglii je nastěhovali do nejchudších čtvrtí, kde jsou jejich sousedy lidé, kteří také žijí ze sociální podpory, ale azylanty mezi sebou nechtějí, vypráví režisérka příběh rodiny. Film nekončí tím, zda Kováčovi azyl získají, či ne. Končí slovy jedné z žen: "Všude samé problémy, doma jsem je měla, já jsem kvůli tomu utekla z domova a mám je i tady."