Na přelomu let 1938 a 1939 se vedení obuvnické firmy Baťa
přestěhovalo ve Zlíně do zbrusu nového domu. Nebyla to přitom
obyčejná stavba, ale v té době druhá nejvyšší budova v Evropě,
která dodnes poutá pozornost elegancí i přirozeným zakomponováním do
baťovského města. Mrakodrap vysoký 77,5 metru byl oficiálně dokončen
před 70 lety, 15. prosince 1938. Tehdejší šéf firmy Jan Antonín Baťa
si ale budovy s číslem 21 dlouho neužil, po německé okupaci se totiž
do Československa již nevrátil.
Stavba byla v době svého dokončení druhým nejvyšším evropským
domem a překonával ji jen palác Všeobecné bankovní jednoty v
belgických Antverpách s 87 metry. Dům z ateliéru architekta Vladimíra
Karfíka vyrostl za pouhé dva roky od položení základů. Udává se,
že železobetonový skelet zlínského mrakodrapu postavilo 40 dělníků
se čtyřmi jeřáby za 160 dnů. Rychlosti se ale nelze divit, v
konstrukci byl použit v té době už nadmíru osvědčený baťovský
modul o rozměrech 6,15 krát 6,15 metru. Prostor mezi sloupy vyplnily
cihly - v případě mrakodrapu však netvořily vnější plášť budovy,
na který byly použity keramické obklady. Stavba, která je kromě své
výšky i 80 metrů dlouhá a 20 metrů široká, ale i tak přirozeně
zapadla mezi ostatní tovární budovy ve městě.
První z více než 2000 úředníků Baťova koncernu zasedli na svá
místa v ještě rozestavěné budově již v květnu 1938, kdy stavbaři
předali první tři patra. K dispozici měli tehdy nejmodernější
techniku - od výtahů přes telefony až po klimatizaci. Svou dobu
předběhlo i samo pojetí kanceláří, celé patro tvořila jediná
velká místnost pro přibližně 200 zaměstnanců. V případě potřeby
ale mohl být prostor rozdělen na menší místnosti, a to předem
připravenými typizovanými příčkami z oceli, dřeva a skla. Výjimkou
bylo osmé patro, kde sídlilo vedení Baťových závodů včetně
nejvyššího šéfa.
Jan Antonín Baťa měl ale ještě jednu zvláštní kancelář, která
dodnes budí zájem odborníků i veřejnosti. Jeden ze sloupců
"buněk", ze kterých se konstrukce mrakodrapu skládá, totiž
neměl podlahy a tvořil tak vlastně obrovskou výtahovou šachtu. V ní
byla kabina o rozměrech šest krát šest metrů, v níž měl ředitel
plně vybavenou pracovnu. Nechyběla samostatná klimatizace (vytápěna
byla navíc také výtahová šachta), samozřejmostí byl telefon a
součástí pojízdné kanceláře bylo i umyvadlo s teplou a studenou
vodou a odpadem. Nejvyšší šéf koncernu tak mohl při své práci
kdykoliv navštívit podřízené v ostatních patrech.