Zprávy | Z archivu rubriky


Mezi školami v Česku se tvoří čím dál větší rozdíly ve způsobu jejich řízení i kvalitě poskytovaného vzdělávání. Třetina žáků do škol chodí nerada a polovina rodičů není spokojena s jejich současným stavem. Aby bylo školství na průměrné úrovni zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), muselo by do něj jít ročně o 50 miliard korun více než nyní. Vyplývá to z analýzy Nadačního fondu Eduzměna, kterou její autoři představili novinářům. "Je evidentní, že v našem systému chybí střední prvek řízení, který by zabezpečil srovnatelnou úroveň kvality vzdělávání na jednotlivých územích," řekl ředitel Eduzměny Zdeněk Slejška.

V dovednostech a znalostech stejně starých dětí v různých školách proto může vznikat rozdíl až jeden a půl roku školní docházky, uvedli zástupci fondu. Rozdíly v kvalitě škol souvisí podle Eduzměny s výraznou decentralizací českého školství, která je největší mezi zeměmi OECD. Některé české děti tak nyní podle analýzy mohou být svými výsledky například na úrovni Bulharska, jiné naopak Švýcarska či Německa. To přispívá k prohlubování chudoby v některých částech Česka. Ačkoli mezinárodní zkušenosti ukazují, že autonomie škol je důležitým prvkem podpory kvality vzdělávání, v případě ČR se jedná o nedomyšlenou transformaci, uvedli autoři analýzy. Podle nich k ní přispělo hlavně zrušení okresů v roce 2000 a přechod škol k vlastní právní subjektivitě v roce 2003.

Pro českou populaci je téma Evropské unie nezajímavé a vzdálené. Jen zhruba pět až deset procent lidí se aktivně unií zabývá a vyhledává si o ní informace. Na tiskové konferenci k představení výsledků průzkumu agentury Ipsos MORI o prioritách voličů to řekl ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM Martin Buchtík. Podle něj je vyloženě prounijních lidí v české populaci zhruba 15 procent, jsou ale aktivnější u voleb. "Většina populace si o Evropské unii jako o tématu vůbec nepovídá," doplnil Buchtík. Na českou veřejnost fungují jednoduché slogany typu, že je EU byrokratická, nepřehledná či složitá. Negace je podle ředitele spojená zejména s tím, že jsou lidé naštvaní z domácích záležitostí.

Lidi, kteří jsou proti unii, je podle Buchtíka nutné dělit na dvě skupiny. Větší část z nich je rozčarovaná a uzavřená sama do sebe, okolní svět ji příliš nezajímá. Menší segment lidí je pak skutečně antisystémových, krajně pravicových či levicových, kteří jsou schopni se aktivizovat. K velkým tématům voleb podle něj patří životní prostředí nebo bezpečnost, zejména globální. Veřejnost doufá v řešení terorismu, migrace, mezi zásadní problematiku ale patří také společná armáda nebo společný vývoj zbraní. Pro voliče je důležitá i kvalita potravin či léků. Naopak ekonomika je pro českou veřejnost složité téma, míní Buchtík. Týká se to například dotací. "Mají punc toho, že je za nimi velká korupce, což veřejnost trochu překvapivě reflektuje, že to není problém unie, ale jak to tady funguje," řekl. Jen pro menší část lidí jsou tématem cestování, studium v zahraničí, podpora malého podnikání či záruka demokratické společnosti. "Je to důležité pro část lidí, kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní, znají cizí jazyky, jsou častěji nakloněni Evropské unii. Častěji čtou noviny, analyzují informace, mají různé informační zdroje," popsal Buchtík.

Pro čtyři z pěti potenciálních českých voličů je před volbami do Evropského parlamentu důležité, zda má politický subjekt jako priority ochranu životního prostředí, zvířat a přírody, udržitelné zemědělství či snižování znečištění ovzduší. Boj proti klimatickým změnám považuje za hlavní prioritu pro evropské volby 69 procent českých potenciálních voličů. Ve zbývajících deseti zemích je toto téma prioritou v průměru pro 77 procent respondentů. Nejvíce zajímá voliče v Itálii, a to z 84 procent. Zato udržitelnost zemědělství je důležitá pro české respondenty více (83 procent) než činí průměr zapojených zemí (80 procent). Jde o nejdůležitější téma pro tuzemské voliče z těch, která se týkají životního prostředí. Ochrana proti extrémnímu počasí (suchu, vedru, povodním) je důležitá pro sedm z deseti českých potenciálních voličů.

Zájem Čechů a Češek o manželství se v posledních letech zvýšil a svateb přibylo. Skoro polovina těchto tradičních svazků se ale rozpadá, i když soužití vydrží déle než dřív (13,2 roku). V roce 2017 rozvodovost dosahovala 47,2 procenta. Nejčastějším důvodem rozvodu byl podle údajů rozdíl povah, názorů a zájmů. Nevěra hrála roli v necelých třech procentech případů. K dalším příčinám patřily zlé nakládání, nezájem o rodinu, alkoholismus či sexuální neshody. Tři pětiny rozvádějících se párů mají nezletilé děti. Velká část rozvedených pak znovu uzavírá sňatek. Čtvrtina z těch, co se znovu ožení či vdají, to udělá do tří let po rozvodu. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ). Na 15. května připadá Mezinárodní den rodiny. Sňatek loni uzavřelo zhruba 54.500 párů. Bylo jich tak o 1900 víc než v předchozím roce a nejvíc od roku 2007. Podle statistiků se nejvíc lidé brali v červnu a srpnu. Ženichům bylo nejčastěji 29 let a nevěstám 27 let.

Sociologové a demografové poukazují na to, že se podoba rodiny postupně mění. Není to už jen sezdaná dvojice s potomky. Téměř polovina dětí se rodí mimo manželství. Po rozvodech je řada rodin neúplných, většinou v jejich čele stojí žena. Po druhých či dalších sňatcích pak vznikají takzvané sešívané rodiny nevlastních rodičů a dětí. Existují duhové rodiny, které tvoří dvě matky či dva otcové s dětmi.