31-10-2009

Tento týden byl na významná jubilea bohatý - vznik Československa i udělení Nobelovy ceny za chemii jsme už ve vysílání připomněli. Dalším zajímavým výročím se bude věnovat kalendárium.

V roce 1949 zemřel v Praze básník František Halas. O osm let dříve mluvil o svém životě, i když prý nerad, na rozhlasových vlnách.

"Můj rodný kraj je na Moravě. Narodil jsem se sice v Brně, ale srdcem a rodem jsem svázán s Českomoravskou vysočinou, kde na Kunštátsku je Halasů plno. Dědové a báby, to byli samí domácí tkalci, ševci, kteří pak táhli do měst. Tatínek byl obecním dělníkem a maminka, dávno mrtva, dřela se ve fabrikách taky. Vychodil jsem obecnou a měšťanskou školu, vyšel jsem z ní zrovna za světové války. Otec byl zrovna v ruském zajetí, a tak na další studia nebylo pomyšlení. Nějakým šťastným řízením osudu, kterému vděčím za vše, čím jsem dnes, šel jsem do učení na knihkupčinu. Knihy, které jsem vždycky nadevše miloval, které jsem hltal, staly se mým osudem a ještě dnes sedím uprostřed nich jako redaktor pražského nakladatelství.

Konečně mluvit o sobě Vám, kteří jste tak daleko za mořem, je snad omluvitelnější už jen proto, že přece jen vzdáleni vlasti máte živý zájem o vše, co se v ní děje. Vím také, jak často anekdota či nějaké vyprávění z básníkova života poví často víc, než všelijaké duchaplné povídání. Ale dosti omluv, jen na jedno chtěl bych upozornit, věřte, že se budu dobře hlídat, abych se nestavěl hezčím, než jsem. Tak tedy ve vší skromnosti začínám. Jak jsem se dostal k psaní veršů ani vám dobře nepovím. Zkrátka, jednoho dne tady byly a už se asi z osidla poezie nedostanu. Bylo to tuším ve dvaadvacátém roce. Náš mladý svět vřel a hořel tehdá vírou v nové spravedlivé uspořádání světa, v nový ráj, který založit bylo horoucím snem. Ó té naivní pýchy, když bylo otištěno několik mých řádků. Byla to jakási lyrická poznámka, nevím dnes už o čem, ale nosil jsem to vystřižené po kapsách, až se papír rozpadal a stále to četl nevěře svým očím, že jsem tištěn."

Tištěn byl pak František Halas ještě několikrát a i když není jeho dílo příliš rozsáhlé, je jedním z nejvýraznějších básníků 20. století - jmenujme třeba Staré ženy, Kohout plaší smrt nebo sbírku A co?, která mohla vyjít až osm let po Halasově smrti.

 

Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm založili v roce 1925 bratři Alois a Bohumír Jaroňkové. Valašské muzeum v přírodě má dnes čtyři části: Dřevěné městečko, Valašskou dědinu a Mlýnskou dolinu a areál na Pustevnách. V šedesátých letech vznikla také myšlenka Valašského slavína - hřbitova okolo kostelíka svaté Anny v areálu skanzenu, na kterém jsou pochovány významné osobnosti spojené s Valašskem. Nechybí samozřejmě ani bratři Jaroňkové, mladší z nich Alois zemřel poslední říjnový den roku 1944.

 

Už padesát let diváky baví divadlo sedmi malých forem - divadlo Semafor. Za půlstoletí existence se na prknech divadla objevila řada osobností počínaje dvojicemi Suchý Šlitr či Šimek a Grossmann. První hrou Semaforu byl Člověk z půdy, lidé tak mohli slyšet dnes už téměř legendární Pramínek vlasů a Léta dozrávání.

31-10-2009