Hacky a carky

Photo: Barbora Kmentová
0:00
/
0:00

„...Zaujat plky z kazatelny, do toho doby shon, bez koncepce, bez projektu, nedbaje na dopady zavrhl jsem kompatibilitu s latinskou abecedou. Byl to ode mne omyl, hloupost a nedbalost. Omluvou mi snad je jen neznalost toho, kudy se pokrok v budoucnu bude pohybovat...“

Mistr Jan Hus
Začínám krátkým úryvkem z omluvy, která se před několika lety rozšířila na internetu a pod níž je podepsán mistr Jan Hus. Zhruba 600 let po zavedení nejvýznamnější reformy v českém pravopise, která nahradila spřežkový pravopis diakritickým, se totiž mnohým uživatelům češtiny znelíbila diakritická (tj. rozlišovací) znaménka nad písmeny, tedy čárka, háček a kroužek. Už ve 30. letech 20. století se sice objevily názory, že by se mohla zrušit čárka nad samohláskami označující jejich délku, protože písmeno bez čárek méně obtěžuje zrak, a je tedy zdravější a hezčí. Nebyly to ale estetické, nýbrž ryze praktické důvody, které mistra donutily k sepsání kajícné omluvy za změnu pravopisu.

Změť nečitelných znaků, paznaků, symbolů a čísel – i tak může vypadat e-mail v češtině poslaný do zahraničí. Rozluštit takto „zašifrovanou“ zprávu pak věru není vůbec jednoduché. Pro pisatele, který se chce dočkat odpovědi, je proto přijatelnější vzdát se nabodeníček a psát tzv. pocítacovou cestinou. Na stejnou češtinu jsme zvyklí i v esemeskách, kde hledání či vyťukávání oháčkovaného či očárkovaného znaku zabere zbytečně mnoho času.

Při čtení e-mailu či esemesky si háčky a čárky automaticky doplníme, trvá to sice déle, ale smysl pochopíme. V případě textu v elektronické podobě určeného na internet nám mohou vypomoct různé počítačové programy, kterým se říká začešťovací, což sice nezní příliš libozvučně, ale svou funkci splní. Faktem zůstává, že v češtině se bez háčků a čárek neobejdeme. Jejich rozlišovací funkci dobře dokládá například nedávný titulek v novinách vztahující se k volbě prezidenta, který zněl: Nejsem hračka, ale hráčka. Jedna malá čárka a tak velký významový rozdíl!

Pro zavilé odpůrce diakritických znamének, kteří se chtějí vyvarovat nedorozuměním, se nabízejí hned dvě možnosti, jak znaménka obejít. Mohou se vrátit před Husa, tedy ke spřežkám, které známe z polštiny, a doufat, že jim Češi 21. století porozumějí. Anebo mohou do e-mailu vybírat jen taková slova, která on užil ve své omluvě: „Vynech, zanedbej, obejdi, rovnou do pekel uvrhni ta slova, co jsem zbabral, a spisuje cos, vol jen ta, co zbyla mnou netknuta!“ V tomto případě by už možná stálo za úvahu, zda se rovnou nevrátit k rukou psanému dopisu, řádně oháčkovanému a očárkovanému.

Příspěvek jsme poprvé vysílali 24. února 2008, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.


"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.