Ten imidž, ta imidž, to imidž...

14-05-2011

Zvyknout si na to, že je město Olomouc ženského rodu, mi trvalo poměrně dlouho. I přesto ale projíždím spíše Olomoucem než Olomoucí – zvyk je prostě železná košile.

Sameček od andulky rozhodně není 'andulák', ale opět andulkaSameček od andulky rozhodně není 'andulák', ale opět andulka Dalším překvapením pro mě bylo, že slovo „káně“ je ženského rodu. S dravými ptáky nepřijdu tak často do styku, a když ano, s „kání“ si už vím rady. Jak vidno, jmenné rody dokážou i rodilému Čechovi pěkně zamotat hlavu. Například slovo „choť“ může být rodu ženského i mužského – moje choť či můj choť. Jako další příklad může posloužit v dnešní době bohužel užívanější slovo „rukojmí“, kterým můžeme označit ženu, muže i dítě.

U podstatných jmen označujících živé bytosti se tak při přiřazení ke správnému rodu řídíme rodem přirozeným (biologickým). U ostatních podstatných jmen (u názvů neživých věcí, rostlin a zvířat, u kterých nezáleželo na pohlaví) rozhoduje o rodu zakončení jména, které ho zařadí k určitému typu skloňování (tzv. vzoru). Například podstatná jména vydra, pěnkava aj. řadíme podle jejich zakončení ke gramatickému rodu ženskému, jedno jde-li o samici či o samce. Rodovou charakteristiku má každé české podstatné jméno a získávají ji samozřejmě i jména přejatá. Ta můžou ze začátku kolísat, ale časem se jejich rod ustálí (např. u slova imidž, které se užívalo ve všech třech rodech, se pomalu ale jistě ustálil střední rod - to imidž).

Přiřazení k určitému rodu a vzoru se projeví jak při skloňování podstatného jména (každý vzor má soubor koncovek), tak také u přídavných jmen v přívlastku či zájmen. A pochopitelně v příčestí sloves.

Určování měkkého a tvrdého i/y v příčestí podle rodu podstatného jména v podmětu se v psané češtině nevyhneme (i když už se ozývají hlasy zavést jenom jedno bezproblémové i/y). Volba mezi měkkým či tvrdým i/y odpadá u podstatných jmen středního rodu - v jednotném čísle je v příčestí koncovka -o, v množném čísle -a (víno se prodávalo, vína se prodávala). Právě tyto tvary se ale v češtině začínají vytrácet a ztrácí se už i povědomí o tom, „že je něco špatně“.

V mluvených projevech náležitou koncovku -a v příčestí a stejně tak náležitý tvar přídavného jména či zájmena slyšíme už jen málokdy. V psaných textech se ještě statečně drží, ale možná bychom si ale měli začít pomalu zvykat i zde na věty jako „vládní jednání se protáhly“, „tyto vína se prodávaly“, „nové nákupní centra se otevřely“ nebo „podstatné jména rodu středního zanikly“.

Příspěvek jsme poprvé vysílali 16. prosince 2007, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.

 

"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.

14-05-2011