Dobrá Voda

21-12-2001

Dnes se vypravíme na Šumavu, do vesničky Dobrá Voda, kde vznikl unikátní skleněný oltář. Slovo má Zdeňka Kuchyňová.

Vesničku Dobrá Voda jsme mohli v minulých desetiletích navštívit jen těžko. Byla totiž v hraničním pásmu, jedinými obyvateli byli vojáci a silnici pod kopcem přehradila závora. Dnes je už všechno jinak. Turisté mohou kromě přírody v Dobré Vodě obdivovat i nově opravený kostel, ve kterém vznikl naprosto unikátní skleněný oltář, který nemá v Evropě / a možná ani ve světě/ obdoby. Vytvořila ho místní výtvarnice Vladimíra Tesařová. Nápad nosila v hlavě asi pět let, od té doby, co se s manželem přistěhovala do domu naproti kostelu.

"My jsme s manželem oba věřící, tak samozřejmě první cesta vedla do toho kostela. Ten byl úplně prázdný, tam nebylo nic. Sice byl zevnitř opravený, ale omítka tu ještě nebyla, varhany vykradené, nezůstalo tu skutečně nic, protože tady byla 60 let armáda. Varhanní píšťaly si brali na traktory. To místo je zvláštní a je to jediný kostel na světě tomuto světci zasvěcený, i když v podstatě je to německý patron, tak tam nemají kostel jemu zasvěcený. Kostel je tady, ale vždycky tu žili především Němci, potom po druhé světové válce byli vysídleni."

Skleněný oltář v Dobré VoděSkleněný oltář v Dobré Vodě Možná si teď říkáte, kdo to vlastně byl svatý Vintíř, protože tento světec není příliš známý. Původně byl velmožem, urozeným duryňským šlechticem. Ve zralém věku se seznámil s myšlenkami benediktínů. Rozhodl se skoncovat se svým světským životem, rozdal majetek a odešel do kláštera Niederalteichu, kde na něj velice zapůsobil opat Gothard.

"Bylo by omylem domnívat se, že svatý Vintíř prodléval pouze na modlitbách a v těchto málo přívětivých končinách bavorské a české Šumavy. On se zúčastňuje velice aktivně politického života své doby. Jako urozený hrabě měl řadu příbuzných, kteří byli mezi nejmocnějšími osobami v té době v Evropě a můžeme říci na světě. Jeho blízkým příbuzným byl Jindřich II. král a císař, dále Gizela, sestra Jindřichova, která se provdala za Štěpána, později prohlášeného za svatého. A ty známosti využíval právě jako diplomat v nelehké mezinárodní situaci první poloviny 11. století. Zachránil například v říši vězněného knížete Oldřicha, zároveň stál i v čele německých poselstev."

Svatý VintířSvatý Vintíř O svatém Vintíři by se dalo říct, že byl takovým spojovacím článkem mezi znesvářenými stranami. Jeho podobizna je nyní zobrazena na oltáři v kostele v Dobré Vodě. Oltář má šířku 4,5 metru a vysoký je 3 metry, 40 centimetrů. Jak uvedla Vladimíra Tesařová, celý obrovský blok váží asi 5 tun a je svázaný ocelovou nerezovou kontrukcí.

"Víte ono to vzniklo v hrozně šibeniční lhůtě, protože na to poskytl peníze fond Phare a Phare má takové stanovy, že když na něco poskytne peníze, tak to musí být hotové v určitou dobu. Je nezajímá, že já tu sochu musím chladit 10-14 dní podle velikosti. Těch soch je tam 35 a celé to vlastně vzniklo za půl roku. Dělala jsem pořád, od rána do noci, skoro každý den, kromě neděle. To mě farář zakázal a já jsem byla docela ráda, že mi to zakázal, protože jsem si alespoň mohla tu neděli odpočinout. Já jsem zvolila takovýhle nazelenalý odstín, aby to mělo barvu lesní vody, protože kdybych to dělala čistě z bílého křišťálu transparentního, tak by to vypadalo jako blok ledu. Tohle dělala sklárna Smržovka. Ty mužský, co to tam dělají, tak si dali práci a mnoho zkoušek, než jsme docílili aspoň trochu přibližného odstínu, jaký jsem chtěla."

Foto: O. Mejsnar, CC BY-SA 3.0 UnportedFoto: O. Mejsnar, CC BY-SA 3.0 Unported Vše nakonec dobře dopadlo a celý oltář se slavnostně rozzářil 14. prosince. Kostel s novým oltářem stojí přesně v místech, kde svatý Vintíř žil a zemřel. A to ve věku 90-ti let, což byl na 11. století úctyhodný věk. Lidé se na místo, kde žil chodili modlit po celých tisíc let. Jak uvedl historik Vladimír Horpeniak, v Muzeu Šumavy mají dokonce Vintířovu sochu z 15. století, které je připisována zvláštní síla.

"Ta socha údajně byla původně umístěna na stromě v místech poblíž poustevny svatého Vintíře u Dobré Vody u Hartmanic. Vyprávělo se o ní, že lidé ji chtěli přemístit do některého kostela v okolí. Chtěli ji přemístit například do Petrovic, do Hartmanic a do dalších kostelů. Ovšem socha se vždycky vrátila na své místo. Dali ji do truhly, tu truhlu zpevnili různými řemeny a řetězy. Socha opět překonala všechny tyto překážky a vrátila se na původní místo. Proto tedy se lidé rozhodli, že vystaví pro tuto sochu - k úctě sv. Vintíře - kostel v Dobré Vodě, který stojí dodnes a je dodnes cílem poutníků."

Po mnoha letech se do Dobré Vody vracejí i němečtí turisté. Přes sezónu tu parkují desítky aut. Přijíždějí hlavně starší lidé, kteří odsud byli po válce vysídleni. Vznikají různé nálady, různé atmosféry. Jak uvedla Vladimíra Tesařová, zdejší němečtí starousedlíci dokázali žít s Čechy stovky let v míru a když došlo k okupaci Československa, tak nikdo z nich nevyvěsil německé vlajky, protože se styděli.

Kostel svatého Vintíře v Dobré Vody u Hartmanic, foto: Magdalena Čížková, CC BY-SA 3.0 UnportedKostel svatého Vintíře v Dobré Vody u Hartmanic, foto: Magdalena Čížková, CC BY-SA 3.0 Unported "Takže ono je potřeba se na to podívat člověk od člověka. Když tady přijdete na opuštěný hřbitov, tam se podíváte na pomníček a třeba zjistíte, že v březnu jim umřel pětiletý Hans, o měsíc později šestiletá Mariana a nakonec třeba v květnu jim zemřel tříletý Petr. Ta matka se musela po válce odstěhovat, a tady zanechala své tři děti. Byl to tady tvrdý život, bylo běžné, že napadalo několik metrů sněhu, lékař třeba šel k někomu tři dny. Tady skutečně neměli lehký chlebíček a proto si myslím, že drželi pohromadě. A takový člověk, když přijede dneska, je to stará paní a ona přijde a opečovává ten hrob a já vidím, že ona tam má pohřbené tři děti, tak je mi hodně do breku. Ta si sem nemohla dát ani kytičku, nic, za celých šedesát let."

Jak dodala Vladimíra Tesařová, pak samozřejmě přijíždějí i jiné typy německých turistů, se kterými mnohdy polemizuje. Ale jak známo v diskusi se názory tříbí a třeba svatý Vintíř opět jako za svého života přispěje k většímu porozumění.

21-12-2001