Jilemnice si připomněla tragickou smrt Hanče a Vrbaty

29-03-2013

Poprvé po sto letech se u mohyly na Zlatém návrší v Krkonoších setkali potomci Hanče a Vrbaty, kteří na hřebeni Krkonoš tragicky zemřeli před sto lety. Vzpomínkové akce se konaly také v Jilemnici, odkud oba přátelé pocházeli. U památníku se sešli i členové horské služby, aby uctili nejen památku Hanče a Vrbaty, ale i svých kolegů, kteří v horách zahynuli.

Legendární závod na 50 kilometrů odstartoval před sto lety deset minut po sedmé ranní od Labské boudy. Hanč se dostal do jeho čela. Po desáté hodině se prudce zhoršilo počasí a v ledovém dešti bez čepic a rukavic odstupoval jeden závodník za druhým. Hanč vytrval. Na Zlatém návrší potkal přítele Václava Vrbatu, kterého na velikonoční závod pozval. Vrbata mu dal ve špatném počasí svůj kabát a čepici. To vše v době, kdy už jediným závodníkem na trati byl právě Hanč, jehož osud se stal i námětem pro film.

"Počkej Hanči, vrať se," snažil se traťový komisař Vladimír Záboj Vajna ve filmu Synové hor z roku 1956 marně zastavit v závodě Josefa Beka, který hrál slavného lyžaře Bohumila Hanče. Jak ukazuje film režiséra Čeňka Duby, mezitím ale hledali na hřebenech Hanče i jiní.

Václav VrbataVáclav Vrbata "Všichni ke mně, mám Hanče. ... To není Hanč," popisuje dramatickou událost film. Další tělo však patřilo Václavu Vrbatovi. Tady se skutečnost od filmu liší. Vrbata byl nalezen až druhý den na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším, na místě, které dnes připomíná mohyla Hanče a Vrbaty, která byla v roce 2012 zrestaurována.

"I v této národnostně vypjaté době dokázala být přátelství, která nerespektovala tu nacionalistickou hranici a Hanče se snažil zachránit pražský Němec Emmerich Rath. Oni byli přátelé. I v tom je pro naši dobu určité poselství," uvedl ředitel jilemnického muzea Jan Luštinec.

Mohyla na Zlatém návrší, foto: Martina BíláMohyla na Zlatém návrší, foto: Martina Bílá Právě z Jilemnice oba muži pocházeli. Díky medializaci letošního stého výročí se pod mohylou potkali potomci Bohumila Hanče, kteří na tuto akci chodí asi deset let, s potomky rodiny Václava Vrbaty. Symbolické byly i klimatické podmínky které připomínaly den, kdy Hanč s Vrbatou zemřeli. I když svítilo sluníčko, byla nepříjemná zima a foukal silný vítr. Vrbatův čin, který na horách pomohl svému kamarádovi, se stal také impulzem ke vzniku záchranných služeb a v květnu 1935 i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. Tragický příběh do budoucna také ukázal jak lépe organizovat podobné závody.

"Ukázal, že organizace závodů se musí ubírat úplně jinými cestami než dosud. Ukázal také, že člověk s lyžemi na nohou není na horách není zcela bezpečný. Myslím si, že to je příběh, ke kterému se pořád budeme vracet a který nás svým způsobem bude vždycky fascinovat,"

říká o legendárním mezinárodním klání na 50 kilometrů Jan Luštinec. Vzpomínku na Hanče a Vrbatu připomněl i retro závod na hřebenech, koncert v kostele i ekumenická modlitba. Ve Krkonošském muzeu jsou vystaveny ceny a medaile Bohumila Hanče, i lyže, na kterých jel.

 

Jilemnické muzeum, foto: Martina SchneibergováJilemnické muzeum, foto: Martina Schneibergová Krkonošské muzeum připomíná historii lyžování. V Jilemnici vzniklo v roce 1891. Sídlí i v bývalém zámku hrabat Harrachů.

"Je tu apartmán hraběte Jana, který byl významnou osobností, protože byl mecenášem umění, výborným politikem a vynikajícím hospodářem. Právě on do Krkonoš přivezl jedny z prvních lyží. Zřídil tu jejich výrobu a tak způsobil ten obrovský boom a to, že tady v Krkonoších vznikl vůbec nejstarší lyžařský spolek v zemích koruny české," uvedl ředitel muzea Jan Luštinec.

To bylo v roce 1895. Spolek existuje dodnes, stejně jako záliba lyžování v Krkonoších. Ostatně k lyžařům se tu pojí i zajímavá historka, která se stala v roce 1895.

"Jeden z výborných závodníků z Jilemnice, jmenoval se Hynek Bedrník lyžoval kousek za městem s dámami a najednou se proti nim vyřítil zraněný jelen. Tenkrát se ještě lyžovalo s jednou velikou holí a protože byl řezník, tak dokázal dámy nejen ubránit, ale toho jelena tou holí skolil. Dámy prý strašlivě ječely, když se na ně ten jelen hnal. Celá událost skončila tím, že uspořádali jelení hody."

Foto: Martina SchneibergováFoto: Martina Schneibergová V muzeu jsou i takové zajímavosti jako tulení pásy, které se připevňovaly na boty, aby nepodkluzovaly, najdete tu krásné dobové medaile, které spíše připomínají šperky, je tu ukázka dobových oděvů. Návštěvníci pak mohou shlédnout němý film z roku 1926 o závodech.

"Ten film ukazuje všechno. Zjistíte, jaký byl lyžařský styl, jak se vyhlašovaly výsledky, jak se občerstvovali, jak se skákalo, jak jezdily ženy, jak muži. To jsou pro dnešek nenahraditelné věci. Když se díváte na skok, jak museli kroužit rukama, aby měli správný styl, to jsou věci, které bychom dnes těžko popisovali."

Jilemnické muzeum si nedávno rovněž připomnělo 125. výročí založení Klubu českých turistů. Krkonoše byly rájem pro turisty už na přelomu 19. a 20. století. A bylo třeba zajistit i dopravu.

"To přinášelo zisk dopravcům, ať už to byly železnice, nebo původně kočáry, ale taky nosiči. Dáma si mohla najmout nosiče, který ji nosil po horách. Někdy se dost nadřeli, zvlášť, když dáma nebyla z nejštíhlejších. Ale vydělal si. Představte si, že si nosič za jediný den vydělal víc než dělník při sklizni řepy na královéhradecku. Nosiči skládali zkoušky, museli znát trasy, museli o Krkonoších něco vědět, aby nejen nosili, ale i podávali informace, byly tam vysoké požadavky, ale ti horalé to rádi viděli."

Foto: Martina SchneibergováFoto: Martina Schneibergová Pokud jste teď začali přemýšlet, jak nosič dámu nesl, na zádech to nebylo. Nosiči byli dva a měli nosítka. A co se vůbec při turistice na horských boudách jedlo?

"Myslím, že by to dnes řada turistů uvítala. Byl tam brusinkový a borůvkový kompot, nebo borůvkový koláč, pak nápoje jako třeba hořcová, nápoje ze šišek modřínů nebo hořcové bylinné likéry, ty byly oblíbené a vedle toho pivo ze zdejších pivovarů. Pak se vařila klasická kuchyně. Nějaké maso, knedlík, zelí. Hodně hub. Můj pradědeček tady měl obchod a dodávali malinké ryzce nakládané v octě."

V Krkonošském muzeu najdete kromě historie lyžování i lidové umění a historii zdejšího kraje. Málokdo ví, že to byl hrabě Harrach, který roku 1904 založil v Krkonoších první krkonošskou přírodní rezervaci, nedaleko Labskému pramene a předběhl tak svoji dobu.

Foto: Martina SchneibergováFoto: Martina Schneibergová "Krkonoše byly i rájem malířů a tak se tu pořádá řada výtvarných výstav. Takovou kmenovou osobností je František Kaván, který se narodil u Jilemnice, a který patří k nejvýznamnějším českým krajinářům. Jeho obraz Zoufalství je velmi oblíbený a nedávno byl zapůjčen na výstavě v Drážďanech."

V Jilemnici je rovněž největší soubor cechovních pohřebních štítů ve střední Evropě. Pocházejí z první poloviny 19. století. Jsou vyrobeny ze sametu, stříbra a zčásti jsou pozlaceny. Byly ve zdejším děkanském kostele a pak je převzalo muzeum. Nejbohatším cechem v Jilemnici byli tkalci.

"Je zajímavé, že spousta lidí se domnívá, že domáčtí tkalci byli velmi chudí, což ale platí až od 19. století. Za hrabat Harrachů se zdejší plátenická tradice nesmírně prohloubila a v té době se tu tkala jedna z nejlepších pláten na světě. A dokonce se v té době na Jilemnicku vyráběla vůbec nejjemnější lněná příze na světě. My ji máme dochovanou. Po několikeré expertize se potvrdilo, že 296 metrů vlákna, které je vyrobené jenom za pomocí vřetene, bez kolovratu, váží jeden jediný gram. Do jednoho kilogramu toho bylo 296 kilometrů. Samotná příze byla úžasně hledaným artiklem a málokdo ví, že se vyvážela z Jilemnice až do Bruselu a že se využívala k výrobě krajek,"

uvedl ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec.

29-03-2013