Karlštejn - Muzeum hodin

06-02-2004

Dnes se společně se Zdeňkou Kuchyňovu vydáme na ojedinělou procházku a to procházku časem. Navštívíme Muzeum hodin, které vzniklo na pěší zóně pod kulisou majestátního hradu Karlštejn.

Tato expozice hodin je v České republice jediná a představuje stroje času ze všech koutů světa. Nejsilněji jsou zastoupené evropské hodinářské velmoci Anglie, Francie, Švýcarsko, Německo a Rakousko -Uhersko. Ale najdeme tu i hodiny z Číny, Japonska či Ameriky. A je jich tu na 700. Vydejme se tedy na procházku časem.

"Kdybychom všechny hodiny spustili, a ony jsou všechny funkční, tak by nám to tady odbíjelo a bilo neustále a myslím si, že ani pro návštěvníky by to nebylo nic hezkého, že by za chvilku všichni utekli s obvazem na hlavě,"

říká Jana Langerová z Klubu přátel historických hodin, který muzeum zaštítil. Základem je sbírka Miroslava Svobody. Ten shromáždil rozsáhlou kolekci hodin, kterou se rozhodl roku 1994 představit veřejnosti. Ale až za pět let se mu podařilo koupit zdevastovanou vilku v podhradí Karlštejna a svůj sen mohl začít realizovat. Unikátní muzeum je zatím jen několik týdnů ve zkušebním provozu.

Jak se vlastně člověk dostane ke sbírání hodin? Podle Miroslava Svobody vše začalo krátce poté, co přišel z vojny a chtěl si zařídit byt. Měly tam být i starožitné hodiny. A tehdy se vypravil k hodináři - sběrateli.

"Hodináře jsme navštívili a tam mě to hrozně oslovilo. Hodiny jsem si tenkrát koupil za 700 korun - pendlovky a začal jsem je sbírat. A sbírám je už 27 let.

Kolik jich máte?

Hodin v této expozici je přes 700 kusů. Když jsem zjistil, co obnáší sbírání, tak jsem taky zjistil, že tím trpí rodina. Já jsem musel cestovat po republice a shánět jenom hodiny a hodiny. To znamená návštěvy všelijakých známých a běhání po chalupách, po stodolách, po sklepích a tak dále. To je vlastně základ sbírání.

Když se sbírají hodiny, je třeba se je naučit i opravovat a znát vlastně devatero řemesl, zvládl jste i tuto činnost?

Trošičku to vycházelo z mé profese, protože já jsem se tenkrát vyučil jemným mechanikem - opravy kamer. Ale jelikož mě neučaroval ten celuloidový pásek, tak jsem se víc zaobíral hodinama. A tam jsem zjistil, že potřebuju, jak jste říkala správně, těch devatero řemesel. Protože hodiny nejsou jen ten strojek, který je pohání, ale je tam krásné zpracování dřeva, práce s kovem a se zlatem.

Kam jste dával hodiny doma, než jste sehnal tenhle objekt?

Hodiny jsem měl všude poschovávané nebo také v interiéru. A když jsem potom zjistil, že už trošičku ten můj zájem přerostl už v nezdravou honbu za hodinama, tak jsem zjistil, protože hodiny mám opravdu rád, že si zasluhují svoje místo. A to je právě ono, proč jsem hledal nějaký objekt.

Odbíjely vám všechny čas, když jste je měl doma?

To je na tom zajímavé. Já miluju chod hodin, ale bití moc ne. Miluju hodiny, které mají tichý chod, naprosto přesný chod - tzv. regulátory."

Těm patří celé jedno oddělení. Návštěvníci v muzeu uvidí hodiny všech typů a velikostí. Od kapesních či náramkových přes budíky, stolní a nástěnné hodiny až po hodiny podlahové či stroje věžní. Nejstarší hodiny jsou z roku 1588. Mají jednom jednu ručičku, protože v té době se čas na minuty ještě neměřil, takže byl spíše orientační. Možná visely na nějakém opatství nebo faře, neboť až do 18. století symbolizovaly hodiny úspěch a bohatství. Jak šly staletí, čas se pořád zpřesňoval. Například barokní hodiny už mají na ciferníku zobrazené datum, vteřinovku, a měsíční lunární fáze. Některé z hodin pak hrají i celé melodie, které se pravidelně střídají.

Tyto hodiny mají osm melodií, ale majitel je mohl vypnout. Zajímavé jsou i hodiny s tolik populárními kukačkami. Zaujaly mne jedny krásně vyřezávané ze dřeva. Jak dodala Jana Langerová, byly určeny pro šlechtu.

"Byly dělány na zakázku pro hraběte Harracha. Do jeho loveckého salónu. Doufám, že nám zakukají. Bim...bim...ku...ku..ku..ku... Kukačky pocházejí z oblasti Schwarzwaldu. Když hodiny mají kukačky, tak ten mechanismus je podstatně složitější, než u normálně bicích do zvonku. Tam už si s tím ten hodinář musel jinak pohrát. Víceméně si to spíše nechávali dělat na zakázku hajní, fořtové, prostě ti, co mají rádi lesní zvířata, tak ti chtěli kukačky."

V muzeu jsou jak hodiny ze zámku, měšťanské domácnosti i z venkovské chalupy. Součástí je také hodinářská dílna s různými stroji a pomůckami, které donedávna bývaly nezbytné při výrobě jakéhokoliv typu hodin. Expozice vypovídá i o tehdejším vkusu, zálibách a módě. Možná návštěvníky trošku zarazí vstupné do muzea, které je poněkud vyšší. Ale jak říká sběratel Miroslav Svoboda, má to svůj důvod.

"Kdybych měl vstupné kolem 60 či 70 korun, tak je pravda, že těch návštěvníků bych tady měl daleko více. Ale musím se přiznat, nemám na to, abych si zaplatil agenturu, která by mi to tu hlídala v počtu několika hlídačů. A potom, co si budeme povídat, opravdu ta sbírka jako taková by utrpěla. A ten dům není koncipován na to, aby tady proudily davy. Proto to tak je. Nehledě na to, že když to vstupné 220 korun si tady návštěvník zaplatí, tak se mu můžeme osobně věnovat. Udělali jsme zkušební provoz a návštěvníci, kteří to za to dali, tak si myslíme, že toho nelitují a naopak se vyjadřují o této výstavě pochvalně."

Všechny hodiny, které lidé v muzeu najdou mají své příběhy. Vždyť co hodiny, to minimálně jedna domácnost a tady jich je na 700. V průběhu staletí tiše odtikávaly čas a sledovaly dění v rodině ať už v zámku či v chalupě, z krbové římsy, zdi či z nočního stolku a kdyby mohly mluvit, určitě by vyprávěly nepřeberné množstí zajímavých historek.

06-02-2004