Klášterní a měšťanské zahrady v Praze

18-07-2008

Pražské zahrady jsou známým fenoménem. Krásné terasovité zahrady obklopují Hrad, objevují se kolem šlechtických paláců na často nečekaných místech. Jsou taky hodně navštěvované turisty. My se však vydáme za historií nejstarších pražských zahrad - klášterních a měšťanských.

Mezi nejstarší pražské zahrady patřily zahrady klášterní a měšťanské. Jedna z nich je například klášterní zahrada u sv. Jiří. To je nejstarší klášter v Čechách založený kněžnou Mladou v roce 973, říká moje průvodkyně Milada Racková.

"Tenkrát zřejmě ty budovy byly jenom dřevěné, ale určitě byl uprostřed tzv. rajský dvůr, to znamená malá zahrádka sevřená z jedné strany kostelem a ze tří stran jednotlivými křídly kláštera. Rajský se mu říkalo proto, že jeptišky, které měly velmi přísnou klauzuru a nesměly vůbec opustit pozemek kláštera, tady měly jedinou příležitost nadýchat se čerstvého vzduchu, uvidět sluníčko."

Na klášterních zahradách se pěstovaly především květiny pro výzdobu kostela, byly tam záhony s kořením nebo zelenými bylinami a podobně. Rajský dvůr u sv. Jiří je dodnes zachovaný. Stejně jako zahrada nejstaršího mužského kláštera na Břevnově. Pěstovala se tu zelenina pro kuchyni, ale také ovoce a dokonce tu byla založena vinice.

Kromě klášterních zahrad existovaly i zahrady farní, o těch toho moc známo není. Možná vůbec nejstarší farní zahrada v Praze je při kostele sv. Haštala. Ten najdete na Starém Městě v bezprostřední blízkosti Anežského kláštera. Ten byl založen v roce 1233 Anežkou Přemyslovnou.

"A už tehdy je zmiňován kostel sv. Haštala, takže je zřejmě z konce 12. století, možná dříve. Při kostele byla fara, je tam dodnes, a okolo fary se dodnes za vysokou zdí zachovala farní zahrada. V té byla už v nejstarší době škola, dokonce se zachoval v kronikách takový popěvek: U svatého Haštala, škola jako šatlava. Tak asi příliš přijemná ta škola nebyla, byla poměrně přísná. Ale ta zahrada se zachovala a patří k nejstarším zahradám v Praze."

Nesmíme zapomenout ani na zahrady měšťanské. Jak uvedla Milada Racková, existuje krásná metafora. A sice, jestliže palácové zahrady jsou jako krásná symfonie, v níž hrají různé nástroje, pak ty měšťanské zahrady jsou jako hudba hraná venkovským orchestrem. Milé a jednoduché. Některé se v Praze dochovaly ještě z doby barokní.

"Je to například ve Vlašské ulici na Malé Straně, kde je dům, který dodnes nese domovní znamení. Říká se mu dům U tří růží nebo U tří červených růží. A tento domeček, který dnes slouží pro Ústav soudobé historie, má zahrádku, která k němu přiléhá ve tvaru písmene L. Ta zahrádka není běžně přístupná veřejnosti. Ale vlastně přece jenom, protože když by jste tam šli do studovny, tak můžete knihu, kterou si tam vypůjčíte, studovat přímo na té zahrádce.

Určitě tyhle měšťanské zahrady dobře znal Reiner Maria Rilke, pražský básník, který napsal krásnou báseň, ve které jakoby popisuje situaci, když by jste stáli nad tím domkem ve Vlašské ulice nebo přímo v té zahradě:

Staré domy, řady štítů, z příkrých věží zvonky zvučí, úzký dvůr si padá v skrytu s proužkem nebes do náručí. Ve výklencích slastně nazí amorkové oči úží, nad římsami z každé vázy proudí dlouhý řetěž růží. Pavouk přede mezi vrátky, slunce luští na nároží kradmo tajuplné řádky pod kamennou Matkou Boží.

Tak tyhlety verše úplně přesně popisují situaci v tom domě U tří červených růží."

Podobné měšťanské zahrady bychom našli i na jiných místech. Například ve Šporkově domě, který dnes patří sestrám boromejkám. Původně to byl měšťanský dům, u kterého se zachovala malá zahrádka a dokonce měla i sallu terenu, tedy pavilonek, ve kterém se dalo posedět, když pršelo, možná se tu odehrávaly i domácí koncerty.

A jak vlastně středověké zahrady vypadaly v jednotlivých staletích?

"Ty první zahrady klášterní byly gotické, to znamená, přísně členěné do pravých úhlů. Potom, sebou doba renesanční přinesla jiného ducha, příbytek se otevírá přírodě. Záhony byly většinou olemovány, buď vyplétaným plotem z proutí a nebo sestříhanými buksusy nebo jinými nízkými keříčky. A uvnitř záhonu buď kvetly květiny a nebo se tam pěstovaly nějaké léčivé byliny a také rostliny pro barvení látek. Zejména v klášterech, protože jeptišky se zabývaly výšivkami a vůbec církevními textiliemi, takže ty rostliny potřebovaly. Víme také, že v renesančních zahradách bývala loubí spletená z lískových prutů propletená vrbovými pruty. Už ta renesanční zahrada kladla důraz na vodu, ta vnášela do zahrady život."

Jak dodala Milada Racková, ve středověku se často pěstovaly rostliny, které byly něčím symbolické. Kupříkladu taková růže. Bílá připomínala neposkvrněnost Panny Marie. Červená, nachová jako barva mučednictví pak Ježíše Krista a růžový kalich svatý grál.

18-07-2008