„Návrat žinylky pro mě není prací, je to mým posláním“

Josef Fidler, photo: Vojtěch Ruschka

Vstává před svítáním a končí pozdě odpoledne. Před pár lety si tkadlec Josef Fidler najal bývalou tkalcovnu uprostřed památkové rezervace Betlém v Hlinsku a pustil se do ojedinělého, ale možná i trochu riskantního projektu: rozhodl se obnovit zaniklou výrobu kdysi velmi oblíbené žinylky. Vložené úsilí se vyplatilo a dnes za ním pro jeho šály utkané z této chlupaté příze housenkovitého tvaru přijíždějí zákazníci z celé Evropy.

Josef Fidler,  photo: Vojtěch Ruschka
Klapání stavů a cvakání nůžek. Ať je všední den, nebo svátek, při vstupu do Tkalcovny na Betlémě naleznete Josefa Fidlera vždy v plné práci. S širokým úsměvem na rtech ale v mžiku všeho nechá a ochotně vás provede celým svým královstvím:

Tkalcovna na Betlémě,  photo: Vojtěch Ruschka
„V první řadě musím připravit stav a utkat prvotní tkaninu, které se říká předdílo. Na jednu šálu potřebuji kolem sedmi metrů předdíla. To se pak rozřezává na tenké pásky, které se následně stočí tady na kolovratu. Stočením pásku vznikne právě ta žinylka. Ta se následně vetkává do sesazovací osnovy. Jakmile je šála hotová, vyjme se ze stavu, musí se začistit, vyprat a propařit. Nakonec si musím znovu připravit žinylku na třásně.“

Josef Fidler je dnes jediný v celé Evropě, kdo tuto velmi složitou techniku tkaní vyvinutou v 18. století ve Francii ovládá. Hlinsko si za své působiště nevybral náhodou. Právě zde totiž v druhé polovině 19. století vzniklo velké výrobní centrum žinylky. Za První republiky tu byly čtyři továrny na výrobu žinylkových koberců a mnoho soukromých tkalců vyrábělo žinylkové šály, plédy, přehozy, nástěnky či obaly na polštářky. Celkově tak žinylka v Hlinsku živila kolem 3500 lidí.

Žinylka jako symbol luxusu

Žinylka,  photo: Vojtěch Ruschka
Původní francouzská žinylka, jejíž název je odvozený ze slova chenille – housenka, byla plochá a používala se pouze na výrobu dekorativních koberců a tapiserií. Jelikož hlavním výrobním materiálem bylo tehdy velmi drahé hedvábí, byly žinylkové výrobky především výsadou šlechty. Jejich výroba tak brzy zanikla.

I v Čechách byla žinylka spojována s bohatstvím a luxusem, hlinečtí tkalci ale provedli několik zásadních vylepšení. Nejvýznamnější změnu přinesl továrník Josef Lašek, který začal ploché žinylkové pásky stáčet na kolovratu. Tak v roce 1890 vznikla slavná příze kruhového průřezu s vlasem z obou stran. Josef Lašek za svůj vynález dostal i ocenění od samotného císaře. Dalším vylepšením bylo nahrazení hedvábí při výrobě koberců levnější, ale pevnou jutou. Právě pro svou přijatelnou cenu se hlinecké koberce těšily velké oblibě v zahraničí:

„Tyto nádherné koberce z jutové žinylky, imitace perských vzorů, se ve velkém vyvážely na Blízký východ. Značná část produkce šla i do západní Evropy. Hlinecké koberce znali v Paříži, Londýně, Římě, Barceloně, ale i New Yorku, Tokiu či Sydney. Tehdejší Ministerstvo zahraničí je nechalo šít i jako oficiální dar do Anglie. Dodnes jsou tedy hlinecké koberce v Buckinghamském paláci.“

V Československu slavily největší úspěchy hedvábné žinylkové šály a plédy. Poté, co se v polovině 30. let ocitly v módním salonu Hany Podolské v Praze, je nosila nejedna celebrita.

Josef Fidler,  photo: Vojtěch Ruschka

„Můj výrobek nemá ve světě obdoby“

S nástupem komunismu však žinylce nastala krušná léta. Šály, které byly považovány za buržoazní módní výstřelek, se přestaly vyrábět. Tkaní koberců pokračovalo v omezené míře až do roku 1982, kdy jejich výroba definitivně zanikla. A právě díky Josefu Fidlerovi teď žinylka v Hlinsku po více než třicetileté pauze opět ožívá:

„Obnova žinylky byla obrovská výzva, protože vám nikdo neřekne, jak se to dělá. Žinylka zažila svou hlavní slávu v dobách První republiky. Tkalci si tehdy vše říkali ústně. Bylo tedy obtížné dát výrobní postup dohromady. Ale já jsem věřil tomu, že to úsilí bude stát za to. A také ano, žinylce se začíná dařit a skvěle se prosazuje. Ten postup je velmi náročný nejen pracovně, ale i časově, protože se od začátku až do konce jedná o ruční výrobu. Právě tato pracnost mě fascinuje. Odehrává se tu něco mimořádného, protože takovou výrobu už jinde v České republice, ani v Evropě neuvidíte. Je to záležitostí pouze této tkalcovny. O to víc jsou mé šály pro zákazníka vzácné. Koupí si totiž něco, co není nikde jinde k dostání. Tkát vlastní výrobek, který nemá ve světě obdoby, je pro mě čest. Pro mě to není práce, ani nástroj k obživě. Je to mé poslání. Je to životní styl,“ popisuje vyučený seřizovač průmyslových stavů, který v tkalcovně tráví i 18 hodin denně.

Výroba jedné šály nebo plédu trvá Josefu Fidlerovi kolem 25 hodin. K dostání jsou pouze v hlinecké tkalcovně. Jeho umění se ale opravdu daří. O návštěvy spojené s prohlídkou a výkladem je takový zájem, že je nutné je domluvit předem. Před nedávnem navíc tkadlec začal spolupracovat i se známou českou návrhářkou Beátou Rajskou.

Jak Josef Fidler říká, žinylka je jako jeho dítě a chce pro ni jen to nejlepší. Do budoucna tak má ještě pár přání: najít si nástupce, který by se chtěl této složité technice naučit, a navrátit žinylku zpět do její domoviny – do Francie.

Žinylka,  photo: Vojtěch Ruschka
10
49.763060140000
15.906028740000
default
49.763060140000
15.906028740000