Památník Vojna

31-10-2003

Jako vždy se dnes vypravíme na zajímavá místa České republiky. Navštívíme památník, který se buduje na místě bývalého vězeňského tábora Vojna nedaleko Příbrami. O jeho zřízení rozhodla vláda v roce 1999 a měl by dokumentovat osudy a utrpení lidí po komunistickém převratu v roce 1948. Více uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové.

Bývalý vězeňský tábor Vojna je jediným dochovalým zařízením tohoto typu na území někdejších postkomunistických zemí s výjimkou Ruska. Tábor postavili v roce 1947 němečtí váleční zajatci, kteří tu budovali zázemí uranových dolů. Později se změnil v tábor nucených prací a v roce 1951 přišli první vězni, převážně političtí. Jak uvedl ředitel příbramského muzea Josef Velfl, byla mezi nimi řada hrdinů protifašistického odboje za druhé světové války.

"Ironií osudu je, že kápa v tomto vězeňském lágru nejednou dělali příslušníci bývalého nacistického bezpečnostního aparátu, kolaboranti a zrádci, kteří vlastně za druhé světové války stáli proti nim."

V současné době vrcholí stavební práce, neboť příští rok by měl být památník Vojna hotov a měl by se stát takovým pietním místem jako je například Terezín. Iniciátorem jeho vybudování byl i bývalý prezident Václav Havel, který ho navštívil mezi prvními. Stavba za více než 70 milionů korun měla být zahájena už před třemi lety a dokončena v roce 2002. Kvůli nedostatku peněz však byla přestavba zahájena se zpožděním, ale podle Josefa Velfla už pokračuje podle plánu a peníze od státu chodí pravidelně. I když zatím stavební práce finišují a památník veřejnosti není přístupný, občas se udělá výjimka.

"Značnou část těch návštěv tvoří bývalí političtí vězni a v nejenom případě i ti, kteří tam trávili nedobrovolně určitou dobu. Není žádným tajemstvím, že mezi nimi jsou lidé hodně staří, nemocní a chceme jim umožnit, aby se ještě dožili toho a navštívili toto místo, které se změnilo v památník."

V táboře Vojna, který skončil jako vězení v roce 1961, se dochovalo několik historických objektů, kvůli kterým vlastně tato lokalita byla vybrána. Mezi nejcennější je například Bunkr, podzemní prostora, kam byli vězni zavíráni za "přestupky", kterých se měli údajně dopustit. Diváci ho mohli vidět například ve filmech Bumerang nebo Zdivočelá země. Do vězeňského areálu jsem se vypravila s Josefem Velflem. Zastavili jsme se u správní budovy památníku, nad kterou se tyčí věž.

"Ze shora z věže je nádherný velmi působivý výhled na celý areál. Tady za námi je budova bývalého velitelství, kde je vybudovaná expozice, která přibližuje celou problematiku událostí po únoru 1948. Támhle jsou korekce, když se vejde dovnitř, tak je to uděláno tak, jak to tehdy vypadalo, když se tam umisťovali jednotliví vězni. Pod břízou je vchod do toho bunkru. Tam se stačí jenom kouknout a hned si člověk udělá obrázek o tom, co to muselo být, když tam v mrazu nahnali i několik vězňů a bez jakéhokoliv hygienického zázemí tam trávili i několik dní."

Režim v táboře byl tvrdý. Vězni pracovali v uranových dolech i na stavbách - například vybudovali i část Příbrami. Zpočátku bydleli v dřevěných barácích po německých zajatcích za svízelných hygienických podmínek. Myli se u žlabu se studenou vodou a holení či stříhání bylo jedno týdně. Jak uvedl jeden z tvůrců výstavy Miroslav Žálek, z této doby se dochovalo poměrně málo svědectví. Tvůrci památníku se proto obracejí na veřejnost, aby pomohli doplnit bílá místa, neboť expozice by neměla ustrnout, ale pořád se vyvíjet. Při práci se vykopaly i zajímavé věci z doby, kdy zde ještě bylo vězení.

"Část portugalského slovníku a motyka, část motyky. Ta se našla za zvláštních okolností v jednom baráku pod podlahou, kde byl nějaký výkop. Tak pravděpodobně to byl pokus o útěk. Bohužel tam dělali nějací řemeslníci a našli tam ještě balíček peněz, ovšem ty nám nevrátili. Pak jsme to rozhlásili přes stavbu, že jakékoliv nálezy bychom moc prosili odevzdat."

Část motyky byla možná opravdu nástrojem, kterým se vězni pokusili o útěk. Jejich drtivá většina však končila neúspěšně. Navíc část z útěků záměrně připravila ostraha vězeňského zařízení nebo se na nich podílela i státní bezpečnost. Důvodem bylo se vězně zbavit, buď ho zabít při pokusu o útěk nebo mu zhoršit podmínky ve vězení tím, že ho dopadnou a výši trestu ještě přitvrdí. Jak uvedl Josef Velfl, útěky končily v 90 procentech neúspěchem.

"Mezi ty nejznámější patří útěk hrdiny druhé světové války, který byl vězněn i na Vojně, nedávno zemřelého plukovníka Pravoslava Reichla, který bojoval ve Svobodově armádě a který utrpěl šestkrát zranění jenom na Dukle. Po únoru 1948 se ocitl jako politický vězeň a jeden čas trávil rovněž na Vojně. Odtud se pokusil neúspěšně o útěk, na to následoval jeho transport do dalších vězeňských zařízení a z Leopoldova za neuvěřitelných dobrodružných okolností se mu ten útěch podařil. Dokonce se mu podařilo utéct do Německa. V Německu pak sloužil v čs. jednotce v rámci americké armády, o které se uvažovalo, že by pak byla zahraniční odbojovou armádou a poté odešel do Spojených států jako americký voják, kde pak žil, založil rodinu a dneska vlastně jeho potomci už jsou Američané."

Pravoslav Reichel tak dokázal utéct z vězení, které mělo nejvyšší kritéria ostrahy. Jak dodal tvůrce výstavy Miroslav Žálek, lidé, kteří ve zdech tábora Vojna nedobrovolně pobývali však nezatrpkli.

"Ono je to posílilo a můžu říct, že v hodně případech v nich není taková ta nenávist. Trošku mi to připomíná takový celibát, určitou komunitu lidí, kteří něco protrpěli a vydrželi. Já chápu, že mladým lidem tohle moc neřekne, ale to jsou bohužel české dějiny."

31-10-2003