Podolská vodárna láká k zážitkové turistice

11-01-2013

Praha nabízí obyvatelům i návštěvníkům mnoho příležitostí k prohlídkám nejen historických míst, ale i technických prostor. Pod záštitou Hospodářské komory hlavního města Prahy můžete projít podzemní kolektory nebo navštívit Muzeum městské hromadné dopravy. Na milovníky industriální architektury ale čeká jeden památkově chráněný unikát - Podolská vodárna.

Bílá stavba vodárny na nábřeží Vltavy v Podolí připomíná svou rozlohou a impozantním vzhledem spíš palác. V těchto místech na vltavském břehu stála původní vodárna z roku 1882. O několik let později tady ve dvacátých letech minulého století začala stavba nového objektu z dílny architekta Antonína Engela. Více už vedoucí archivu a muzea Pražského vodárenství Jiří Dejmek.

"Budova byla projektována v letech 1923 až 1925, a první část byla dokončena v roce 1930. Potom došly peníze, a druhá část vodárny se dostavovala až v letech 1955 až 1960, stále ještě podle původních plánů architekta Antonína Engela. Ovšem s tím, že byly upraveny na novou technologii dvoustupňové úpravy vody. Nová část s tou takzvanou věží - tam jsou umístěny technologie čiřičů, kdežto haly filtrů zůstaly v té staré části."

Ve starší části vodárny začíná naše prohlídka, přímo v Muzeu pražského vodárenství. Objekt bývalé filtrace posloužil jako expozice, kde návštěvníci uvidí sbírku vodoměrů, potrubí z antického období nebo část hradního vodovodu z doby Rudolfa II. Kromě fotografií a archivních materiálů návštěvníky čeká jeden výtvarný unikát. A to soubor obrázků, které pro pražské vodárny namaloval jako dobovou reklamu Josef Lada. Lidé se tu také dozví, že historie prvních vodovodů v Praze sahá až do 12. století. Jiří Dejmek dodává:.

"Nejstarší vodovod v Praze je vodovod Strahovského kláštera, který je zmiňován už k roku 1140. Je zvláštní tím, že funguje dodnes. Podobné vodovody měl i Vyšehrad, ten vodovod byl zničen za husitských válek, stejně tak jako vodovod Zbraslavského kláštera. Už za Karla IV. Pravděpodobně existoval vodovod na pitnou vodu, ale plně doložen je až z doby Rudolfa II."

Z dávné historie plynule přejdeme k industriální dokonalosti doby nedávno minulé. Za skleněnou stěnou expozice vidíme rozsáhlou halu filtrů zastřešenou mohutnými klenbami 29 metrů široké a 16 metrů dlouhé. V té době hala představovala největší železobetonovou stavbu v tehdejším Československu. Pro svoji monumentální podobu se jí přezdívá Engelova katedrála. Do ní nás uvádí mistr provozu úpraven vod Jaroslav Dufek.

Foto: Barbora Kmentová / Archiv ČRo 7Foto: Barbora Kmentová / Archiv ČRo 7 "Jak vidíte, je to vyprojektovaná docela pěkná vznosná budova. Zvenčí to tak nevypadá, protože tyto železobetonové parabolické oblouky nejsou vůbec vidět. Ve své době to bylo docela odvážné řešení. Jinak tato budova je takhle vznosná i z toho důvodu, že voda, která přetéká přes hrany filtrů, tak do sebe pohlcuje kyslík. V té době tady neměli žádnou ventilaci, tady všechna okna byla zavřená, aby se sem nedostával nálet z pór a řas. Takže aby obsluha měla přijatelné prostředí, protože tehdy při praní těch filtrů musela chodit kolem těch filtrů, tak proto je ta budova takhle veliká."

Opouštíme starou budovu a přicházíme do technických prostor v novější části vodárny. Před námi je strojovna čerpací stanice surové vody a prohlídka česlí a čiřičů, kde se dozvíme o procesu odstraňováním nečistot. Voda se tu čistí mechanicky i chemicky. V současné době Prahu zásobují nádrže Želivka a Káraný. I když podolská voda tekla z kohoutků naposledy v roce 2007, vodárna zůstává pro Pražany rezervním zdrojem pitné vody. Jaroslav Dufek přibližuje čištění surové vody.

"Na téhle straně přitéká voda z ulice, natéká do středu čiřiče. Tam jdou pádlová míchadla. Ještě před tím, než sem nateče, tak se tam přidává síran železitý. Prostřední válec, to je reakční zóna. Přetéká to potom okýnky, které vidíte tady nahoře, tak přetéká do mezikruží, to je zrací zóna. Tam se vytváří koagulační jádra, na kterých se potom zachytávají ty nečistoty z vltavské vody."

Nadešel čas k závěrečné části prohlídky. Po nekonečných schodech vystoupáme až na ochoz věže do výšky téměř čtyřiceti metrů. Odsud se naskýtá nevšední pohled na řeku i město. Celý areál Podolské vodárny máme jako na dlani, pod námi zvoní tramvaje a Jaroslav Dufek pokračuje ve výkladu.

Výhled na Vyšehrad, foto: Barbora Kmentová / Archiv ČRo 7Výhled na Vyšehrad, foto: Barbora Kmentová / Archiv ČRo 7 "Tady potom za silnicí je vidět v řece ostrůvek. To je Veslařský ostrov. Pokud se podíváte za vrbu, tak tam jsou právě ty hrubé česle. Odtud natéká voda kanálem do čerpací stanice surové vody."

Prohlídka Podolské vodárny je u konce. Pražský skvost industriální architektury je pro návštěvníky otevřen každý čtvrtek a druhou sobotu v měsíci. Více informací najdete na webových stránkách www.prahatechnicka.cz. A že Podolská vodárna má v zážitkové turistice své místo, to potvrzuje i návštěvnice naší prohlídky:

"Prohlídka se mi moc líbila, je určitě cenné, že se dá do technických památek v Praze podívat. Bylo zajímavé vidět reálně ty objekty, filtraci, potom hodně zajímavá byla vyhlídka na celý ten objekt vodárny, na Prahu."

Foto: Barbora Kmentová / Archiv ČRo 7Foto: Barbora Kmentová / Archiv ČRo 7 V Podolské vodárně ale můžete kromě průmyslového stavitelství objevit ještě něco navíc. Ukryté tak trochu stranou z hlavní ulice, a přístupné všem bez zakoupené vstupenky, vodárnu zdobí tesané pískovcové sochy. Kde je najdete, prozrazuje Jiří Dejmek.

"Sochy na průčelí budovy tam byly dosazeny při její dostavbě v letech 1955 - 1960. Jako hlavní je Vltava, a ty druhé sochy symbolizují jednotlivé její přítoky. Je to součástí původního projektu a myslím, že ta výzdoba se docela povedla. Jsou krásně vidět z přilehlého parku."

11-01-2013