"Doplatí" české firmy na to, že snižovaly emise skleníkových plynů?

13-04-2006

Obchod s emisemi je plném proudu. Členské země Evropské unie už brzy čekají jednání o přidělení nových povolenek na emise kysličníku uhličitého, a to až do roku 2012. České firmy se od loňského roku učí s těmito povolenkami hospodařit a zjišťují, že úspora emisí skleníkového plynu se vyplácí. Tématu se věnuje Zdeněk Vališ.

Zavedení obchodů s emisemi má motivovat podniky k omezení vypouštění škodlivin. Tím se má zajistit závazek Evropské unie snížit emise do roku 2012 o osm procent ve srovnání se začátkem devadesátých let. Povolené celkové množství emisí pro každou zemi schvaloval Brusel. Pro Českou republiku to znamená, že v letech 2005 až 2007 může vyprodukovat 293 milionů tun kysličníku uhličitého. Na toto množství také Česká republika dostala příslušný počet povolenek, které byly rozděleny mezi zhruba 400 podniků. Jedna tuna oxidu uhličitého rovná se jedna povolenka. Co to znamená pro firmy, vysvětluje ředitel odboru změny klimatu ministerstva životní prostředí Tomáš Chmelík.

"Nemusí se striktně držet toho, kolik dostanou povolenek. Když emisí vypustí méně, mohou přebytečné povolenky prodat. Když se jim naopak nedostávají, mohou je nakoupit. A to nejen od podniků ze stejného státu, ale i od podniků z celé Evropské unie."

Cena jedné povolenky se nyní pohybuje kolem 23 eur, tedy 700korun. Když tedy firma vypustí méně emisí a ušetří tak například sto tisíc povolenek, znamená to pro ni slušný zisk. Právě to by tedy mělo podniky finančně motivovat ke snižování emisí.

"Přesně tak. Ten mechanismus je založen na tržním principu. Znamená to, že podnik bude srovnávat, jestli se mu vyplatí snižovat emise a prodávat nebo naopak nakupovat povolenky."

Elektronické obchodování s emisemi spustila Česká republika loni na podzim. Byla třináctou zemí Evropské unie, která uvedla do provozu komerční rejstřík a připojila se k evropskému trhu. A jak internetový obchod funguje?

"Povolenka nemá nějakou papírovou podobu. Je pouze v elektronickém systému, má své sériové číslo. Když chceme s povolenkami disponovat, převádět je mezi firmami, obchodovat s nimi, musíme mít systém, který je schopen povolenky evidovat a který je schopen provádět transakce, to znamená převádět z jednoho účtu na druhý."

Leckterý člověk se ale asi neubrání dojmu, že celý systém obchodování s emisemi, přesněji řečeno s právy na vypouštění emisí, vlastně nic v globálu neřeší. Systém by přece měl snižovat množství škodlivin v ovzduší. Neztrácí systém smysl ve chvíli, kdy se firmě vyplatí kupovat povolenky a vypouštět škodliviny v množství, jaké firma potřebuje?

"Určitě ne. Systém je nastaven, založen na tom, že celkové množství, které jsou v systému, je nižší, než jsou stávající emise. Spíše jde o to, jestli se to znečištění přesune od jednoho znečišťovatele k druhému nebo jestli ten, který v tuto chvíli ušetří, má možnost na tom, nechci říkat vydělat, ale být zvýhodněn proti tomu, kdo naopak emise nesnížil. To, co definuje enviromentální přínos systému, je celkové množství povolenek."

Otázek je ale víc. Není například žádným tajemstvím, že o množství povolenek, které vláda přidělila jednotlivým podnikům, se sváděly líté zákulisní boje. Každá firma jich samozřejmě chtěla dostat co nejvíce, určitě i s výhledem na budoucí výnosný obchod s povolenkami. Možná tedy nakonec některé podniky dostaly více povolenek, než by odpovídalo jejich reálným potřebám a jiné na způsob rozdělování doplatily. To už je ovšem spekulace. Určitým vodítkem by alespoň mohlo být to, kdyby firmy dávaly vědět, na co peníze získané z ´ušetřených´ povolenek použily, zda na nákup dalších ekologicky šetrnějších technologií nebo jen ke zvýšení čistého zisku firmy. Tomáš Chmelík se domnívá, že firmy jednají spíše rozumně.

"To, jestli firma ušetřené povolenky prodá a získané prostředky použije na ekologické investice nebo naopak na rozvoj podnikání, je v tuto chvíli na její libovůli. Předpokládáme ale, že podniky budou rozumné a s prostředky naloží ku prospěchu firmy jako celku, to znamená k investicím do šetrnějších technologií nebo jinému způsobu snižování emisí."

V tisku se už objevily informace o tom, že řada firem skutečně investuje do modernějších technologií a výrob s nižšími emisemi. Je to sice nákladné, ale v dlouhodobějším horizontu se to nakonec vyplatí. Dokonce i největší ´znečišťovatelé´ tvrdí, že systém obchodování s emisemi je přiměl ke změně chování. Třeba náš energetický gigant ČEZ prý loni snížil emise oxidu uhličitého o téměř sedm procent. Více elektřiny se vyrábělo z dražších surovin, kdy při spalování vzniká méně skleníkových plynů. Zvýšené náklady na výrobu pak kompenzovaly výnosy z ušetřených povolenek. Je zde ale jeden problém. Tím, že české podniky vypouštějí do ovzduší méně škodlivin, může jim hrozit, že v následujících letech Brusel sníží Česku celkový objem povolených emisí. Jinými slovy řečeno, podniky dostanou méně povolenek. Upozorňuje na to například Viktor Šaroch ze společnosti Det Norske Veritas.

Karolina Šůlová, foto: autorKarolina Šůlová, foto: autor "Pokud totiž Evropská komise vezme rok 2005 jako jeden z hlavních referenčních roků pro nový Národní alokační plán II, tak může trvat na tom, aby alokace byly nižší oproti současnému stavu."

Neprodělaly by ale na to v tuto chvíli mnohé české firmy?

"Patrně na tom asi mohou prodělat. Na druhou stranu tento alokační plán, respektive přebytky povolenek, které mají za léta 2005 až 2007, jsou pro ně jedinečnou výzvou k tomu, aby výnosy z povolenek investovaly včas do opatření, které by je připravilo na snížení alokací pro následující období."

Tento názor potvrdila Radiu Praha i Karolina Šůlová z Ministerstva životního prostředí. Jiní odborníci naopak tvrdí, že podle dříve přijatých pravidel by české podniky měly do roku 2012 disponovat stejným přídělem povolenek jako dosud. Jinak by přece byli potrestáni ti, kdo zlepšují životní prostředí. Podle prezidenta Svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Míla totiž platí přímá úměra, že více povolenek znamená více peněz do ekologie v Česku.

13-04-2006