Zemědělství očima individuálních farmářů

České zemědělství je permanentně k pláči...?

České zemědělství je permanentně k pláči, protože podle četných prognóz téměř každoročně spěje k totálnímu krachu. Na druhé straně je neoddiskutovatelným faktem, že zemědělství po pádu komunismu prudce zvedlo produktivitu a má dnes v mnohem tvrdších podmínkách a s mnohem menším počtem lidí neskonale lepší výsledky než v blahých časech socialistických dotací a socialistické organizace práce. Agrární sektor tedy prokázal svou docela dobrou životaschopnost. Je za ní samozřejmě tvrdá práce a stálý pocit nejistoty, jaká bude úroda a za kolik se ji podaří prodat. Ale to platí v zemědělství od věků.

České zemědělství je permanentně k pláči...?
České zemědělství je permanentně k pláči, protože podle četných prognóz téměř každoročně spěje k totálnímu krachu. Na druhé straně je neoddiskutovatelným faktem, že zemědělství po pádu komunismu prudce zvedlo produktivitu a má dnes v mnohem tvrdších podmínkách a s mnohem menším počtem lidí neskonale lepší výsledky než v blahých časech socialistických dotací a socialistické organizace práce. Agrární sektor tedy prokázal svou docela dobrou životaschopnost. Je za ní samozřejmě tvrdá práce a stálý pocit nejistoty, jaká bude úroda a za kolik se ji podaří prodat. Ale to platí v zemědělství od věků. Mohli bychom už tedy ty věčné katastrofické scénáře brát za svého druhu folklór? Tak jednoduché to samozřejmě není. Existují pádné argumenty pro i proti. Pozoruhodnější je ovšem něco jiného. Nejvíce nářků se ozývá z úst představitelů Agrární komory nebo Zemědělského svazu, tedy organizací, které převážně sdružují v různé míře přetransformovaná někdejší jednotná zemědělská družstva. Méně dramatických slov naopak zaznívá z Asociace soukromých zemědělců, která je mluvčím individuálních sedláků z rodinných farem. Na letošním agrosalonu Země živitelka v Českých Budějovicích mě ředitelka kanceláře Asociace Soňa Rulfová ubezpečila, že většina českých farmářů bude v Evropské unii konkurenceschopná, ačkoliv dostane oproti západoevropským zemědělcům jen 25 procent přímých dotací. Prý by se čeští farmáři dokonce obešli i bez těchto dotací.

České zemědělství je permanentně k pláči...?
"Máme asi dva a půl tisíce členů a průměrná farma má 80 až 100 hektarů. Velikostí tedy určitě konkurujeme průměrné západoevropské farmě. Takových 80 procent farmářů už dokáže i vybavením konkurovat farmářům v západní Evropě. Jde, pravda, o to, jaký je třeba tam a tady systém výkupů, ale to už je trochu o něčem jiném. Jinak dokáže průměrná česká farma už nyní konkurovat vcelku bez problémů."

I bez těch přímých plateb, které dostávají západní farmy?

"Myslím si, že už teď by se naše farmy - pokud by dostávaly dobré ceny z výkupů, kdyby třeba mlékárny či sladovny platily zemědělcům včas, a kdyby nebyly v cenách tak obrovské výkyvy - dokázaly dobře uživit i bez těch 25 procent slíbených přímých plateb. Těch 25 procent by bylo jako přilepšení."

Po takových bezesporu odvážných slovech je zřejmé, že z úst Soni Rulfové nemohou zaznít nějaké katastrofické vize ohledně budoucnosti českého zemědělství jako celku.

České zemědělství je permanentně k pláči...?
"Já jsme optimista. Věřím, že budoucnost českého zemědělství bude dobrá a bude odviset od soukromých rodinných farem nebo menších celků. Je spousta družstev krachujících, i když jsou i krachující soukromí zemědělci. Myslím si, že celková efektivita je na rodinných farmách daleko větší."

Soňa Rulfová letos v květnu zakoupila menší farmu v chráněné krajinné oblasti u Kokořína. Zatím asi na třech hektarech chová ovce, ale časem se hodlá věnovat převážně agroturistice. Ta by ji také měla v budoucnu uživit. Přece jenom je ale slečna Rulfová ve svých 28 letech stále Pražačka. A pohled z hlavního města na venkov může být poněkud pokřivený. Zato Tomáš Svoboda z Moravských Budějovic má sedláctví takříkajíc v krvi. Spolu s otcem hospodaří na 280 hektarech, stejně jako kdysi jeho děd či praděd. Zabývají se hlavně rostlinnou výrobou a založili také chov karpatských jelenů. Pohled člověka z praxe na postavení sedláka v Česku, na stav českého zemědělství a na vstup do Evropské unie se ale zase tak moc neliší od "kancelářského" pohledu Soni Rulfové.

"Nejsem z těch, který by zastával názor, že je to všechno o přímých dotacích a vůbec o systému podpor. Nejsem z těch, kteří by čekali s nataženou rukou na nějaké peníze, ať už z Prahy nebo z Bruselu. Spíše mě jde o to, že člověk potřebuje jakousi jistotu do budoucnosti, ať už se to týká techniky nebo investice do půdy. Proto potřebuji mít jakési stabilní prostředí na dobu pět deset let, abych věděl, že ty investice, které chci udělat, budou mít nějaký význam a budu je moci ufinancovat. To vyžaduje, aby zde byla jasně daná koncepce zemědělství na několik let dopředu. Například v Evropské unii to nyní funguje na šest let dopředu, na tu dobu je také jasně daný rozpočet. Člověk ví, jaké budou podmínky, jaké budou zhruba minimální ceny, jaká bude - dejme tomu - úroveň těch dotací."

České zemědělství je permanentně k pláči...?
Takže i když nebudete mít plné přímé platby z unijních fondů, jaké mají farmáři a budou mít farmáři ze stávajících zemí Evropské unie, jste schopen potvrdit, že budete jako individuální farmáři konkurenceschopní?

"Já jsem přesvědčen o tom, že budeme konkurenceschopní. Dnes se setkáváme s názory, že čeští zemědělci nejsou konkurenceschopní nebo že s tím budou mít problémy. Myslím si, že jsme schopni konkurence už teď, ať už vůči farmářům z Německa nebo z Francie. Samozřejmě, pokud čeští farmáři dostanou těch minimálních 25 procent přímých plateb, budou ve svém podnikání přece jen limitovanější. Je to ale i tom, jaké budeme mít ostatní podmínky, tedy pokud si na nás stát, vláda nebude vymýšlet další omezení v rozvoji, pokud nám vyjde v rámci pravidel Evropské unie vstříc, tak potom budeme fungovat slušně."

České zemědělství je permanentně k pláči...?
Různých kamenů až balvanů, které stát v minulých letech nakladl českým zemědělcům do cesty, by se našlo jistě dost. Jeden z nich je ale specifický. Jedná se o prodej státní půdy. Na ní mají čeští zemědělci s možností dotovaného dlouhodobého úvěru předkupní právo pouze do výše 500 hektarů. Zbytek si musí dokoupit v dražbách. Je přitom zřejmé, že v nich nemohou ani náhodou obstát s firmami, které jsou sice zapsány v českém obchodním rejstříku, ale pracují se zahraničním kapitálem. Popřípadě jsou ve hře nastrčené české fyzické osoby, za nimiž opět stojí zahraniční kapitál. Nerovnoprávné postavení českých farmářů v takové soutěži je dáno tím, že neměli možnost nějaký kapitál v minulosti vytvořit. Zde prostě stále nemohou fungovat normální tržní vztahy. Farmář Tomáš Svoboda ale připomíná, že individuální zemědělci to nemají lehké ani při získávání komerčního úvěru. A tak i většina nejmodernější techniky, nabízené na agrosalonu Země živitelka, je pro ně zatím prakticky nedostupná.

"Z této techniky si spíše vybere nějaké družstvo než sedlák. A ne proto, že sedlák by si nevybral. Samozřejmě si ji vybere a řekl bych, že ještě lépe a zodpovědněji, ale je hodně limitovaný financemi, přístupností k financím. Většina bankovních ústavů dnes lépe ohodnotí klienta jako je družstvo než klienta sedláka."

Od Tomáše Svobody ale zazněla tato slova spíše jako konstatování než jako nářek. A to je na individuálních farmářích vůbec takový sympatický rys. Setkávají se s problémy, které trápí celé české zemědělství, a mají bezesporu ještě další problémy navíc. Přesto z nich vyzařuje realistický optimismus. Je cítit, že si věří a že při nepřízni osudu nehodlají za žádných okolností házet flintu do žita.