Češi perzekuovaní v bývalém SSSR

16-03-2002

K málo známým stránkám naší historie patří fakt, že mnoho Čechů bylo ve 20. století perzekvováno v bývalém SSSR a z pověstného Gulagu se mnozí už nikdy nevrátili. V rubrice Historické otazníky se tomuto tématu věnuje Vilém Faltýnek.

GulagGulag Vlastně až donedávna se o tom, že Čechoslováci patřili k obětem Gulagu, nesmělo mluvit. Dnes se mluvit může, ale přesných informací je žalostně málo. Zatímco údaje o obětech nacismu historikové půl století relativně svobodně shromažďovali, tomuto problému se několik odborníků teprve dnes začíná věnovat. Doklady o tomto druhu perzekuce navíc se navíc nenacházejí na našem území a práce v ruských archívech je podle svědectví slovenské historičky Tamary Jurikové velmi obtížná:

"Specifikem práce v archívech Ruské federace je to, že badatel, a obzvláště zahraniční badatel, se nedostane ke kompletním materiálům. Například se zakazuje přefotit celý materiál, může to být pouze jeho část, a k tomu samému se můžete vrátit nejdříve po roce, pokud vám ho vůbec znovu dají do ruky."

PhDr. Mečislav Borák ze Slezského zemského muzea v Opavě je vedoucím projektu, nazvaného: "Českoslovenští občané z území dnešní České republiky perzekvovaní v SSSR." V loňském roce podnikl první výpravu do ruských archívů. Jak je to s přesnými čísly?

"Podle údajů z ruských archivů se nejvíce Československých občanů nacházelo v gulazích v prvních letech války. Naprostou většinu z nich ale tvořili Rusíni a Židé z Podkarpatské rusi, kteří do Sovětského svazu utekli v obavách před maďarskou perzekucí. Patří sem i několik set českých politických emigrantů, kteří v Sovětském svazu hledali ochranu a za nelegální překročení hranice byli posláni do gulagu."

Další skupinou perzekvovaných Čechů, o které víme, jsou ti, kteří sem před válkou odešli za výdělkem. Byli to většinou zemědělci, ale i opraváři, mechanici a další profese, a ti v Československu vytvořili družstvo a do Sovětského svazu přicházeli pomáhat budovat šťastnou budoucnost. A zdaleka se nejednalo jen o komunisty. Názvy družstev jsou zajímavé: Interhelpo, Reflektor, Pragomašina, Kladenská komuna a další. Čechoslováci měli úspěch, protože přiváželi kvalitnější technologie, osivo a techniku. Jejich pomoc se později stávala trnem v oku a bývali obviněni z kulactví.

"Jeden z prvních dokumentů, které se nám podařilo najít, se týká právě československých občanů hned na počátku akce rozkulačování. Jde o dopis Litvinova Stalinovi z 3. 2. 1930 a hned v první větě se připomínají Češi a uvádí se: 'Mezi kulaky, podléhajícími v této době působnosti nových zákonů v souvislosti s rozkulačováním, se nachází množství zahraničních občanů, Němců, Čechoslováků, Řeků, Italů a jiných.' Průzkum ale potvrdil, že už většina těch usídlenců získala občanství SSSR, takže je bylo možné bez problémů deportovat a zbavit majetku."

Přestože se někdy uvádí, že obětí je kolem 120ti tisíc, Borák považuje toto číslo za přemrštěné. Podle něj lze hovořit maximálně o několika tisících zavlečených. Evžen Topinka ze Lvova se zabývá oběťmi z řad české menšiny na Ukrajině. Podle něj byly důvody perzekuce prosté:

"Zaprvé to bylo proto, že žádná totalita se neobejde bez represálií. A pak si uvědomili, že to je i zdroj laciné pracovní síly, takže začali zatýkat hromadně, aby jim pracovali za chudou polévku na velkých stavbách socialismu. Už méně pak stříleli, lidé prostě časem umírali vysílením."

Dá se říct, že u většiny těch vězňů byla smrt logickým důsledkem věznění a té namáhavé práce v těch špatných podmínkách?

"Já bych řekl, že z těch, kteří nebyli postříleni ihned, asi tak padesát procent zemřelo v táborech v důsledku těžké práce, špatného stravování a těžkých klimatických podmínek, protože to většinou bylo daleko na severu u polárního kruhu, nebo už za polárním kruhem."

Do táborů se taky dostávali váleční zajatci. Mezi nimi mohli být například Češi žijící v Rumunsku, které bojovalo na straně Německa. Podle historičky Jurikové podává jídelníček zajatců obraz o stravování v lágrech.

"Podle nařízení č. 26 247 ze dne 4. 10. 1942 složení denní stravy válečných zajatců vypadalo následovně: režný chléb - 600 g, mouka 2. jakosti - 10g. kroupy nebo těstoviny - 80 g, maso nebo ryby - 80 g, rostlinný nebo živočišný tuk - 13 g, cukr - 10 g, brambory - 500 g a salát - 10 g. Ale ve skutečnosti zajatci dostávali jen chléb nebo suchary. Mouku, kroupy, maso nebo ryby a sůl, to velmi často v jídelním lístku chybělo."

Tato nekvalitní strava v kombinaci s velmi namáhavou prací byla velmi častou příčinou úmrtí. Další vysoké procento vězňů umíralo při přepravě:

"Cesta často trvala i několik týdnů. Byla to cesta v dobytčích vagónech, v nevyhovujících hygienických podmínkách. Zarážející jsou počty zemřelých, kteří v některých případech představovali až 10 procent z celkového počtu přepravovaných."

PhDr. Mečislav Borák upozorňuje, že zvláštní skupinou postižených Čechů byli také krajané na Ukrajině.

"Samostatnou kapitolou perzekuce je perzekuce české menšiny. Tady ale lze někdy obtížně rozlišit to občanství. Před válkou se při sčítáních lidu obvykle hlásilo k Čechům a Slovákům 27 tisíc obyvatel Sovětského svazu a naprostá většina jich žila na Ukrajině."

Pan Evžen Topinka je předseda krajanského spolku Česká beseda a s perzekucí krajanské menšiny má osobní zkušenosti, protože postihla několik generací jeho rodiny. Matka mu dokonce z obavy, aby i jeho nepotkal podobný osud, dlouho tajila, že je Čech. Problematikou se zabývá dlouhá léta.

"Tím se zabývám už asi 15 let. Začal jsem se tím zabývat, protože můj praděd i dědeček zemřeli v sovětských lágrech a můj tatínek byl odsouzen k trestu smrti, pak mu to zmírnili na dvacet let vezení, pět let odnětí občanských práv a pět let vyhnanství. Já už jsem snad byl taky na řadě, a jenom proto, že se Sovětský svaz rozpadl, tak k tomu nedošlo. No a proto se tím zabývám, protože myslím, že se s tím Sovětským svazem musím nějak vyrovnat."

16-03-2002