60. výročí Slovenského národního povstání IV. - Jedna událost, mnoho pohledů

05-09-2004

V poslední části Historických obzorů, věnovaných 60. výročí SNP, se dostáváme k citlivé otázce, totiž k interpretaci povstání. Jak tuto rezistenci viděli komunističtí nebo luďáčtí historici a jak ji vidí dnešní slovenští badatelé? Více v následujících minutách.

Památník SNPPamátník SNP Podle profesora Jana Rychlíka, s nímž jsme se v posledních týdnech setkávali, je Slovenské národní povstání natolik významnou událostí ve slovenských dějinách, že si je bude každá nová generace znovu interpretovat a reinterpretovat. Podobně jako v českých dějinách si znovu interpretujeme a reinterpretujeme husitství, Bílou horu, národní obrození nebo rok 1918. Se svou interpretací SNP přišli po roce 1948 samozřejmě i komunisté:

"V komunistickém období se nejhrubší dezinterpretace objevila v 50. letech. Jozef Jablonický v této souvislosti hovoří o prokurátorsko-policejním výkladu dějin SNP, s čímž souhlasím. Tehdy se vytvořila linie poplatná době, jejímž cílem bylo zdůvodnit aktuální politiku. Zaprvé šlo o uměle vytvářený mýtus o komunistech jako vedoucí síle SNP, což neodpovídá skutečnosti. Neupadneme ale samozřejmě do opačného extrému, abychom začali tvrdit, že komunisté nesehráli v SNP vůbec žádnou úlohu. Nepochybně komunisté svou úlohu sehráli, nepochybně prostí členové komunistické strany, ať už v řadách povstalecké armády nebo v řadách partyzánských oddílů, nasazovali své životy a bojovali hrdinně. To popřít nemůžeme. Ale vedoucí silou povstání rozhodně nebyli. Vedoucí silou byli lidé z okruhu někdejších autonomistických agrárníků, tedy to, co se po válce ustaví jako Demokratická strana. Druhý uměle vytvářený mýtus 50. let byla představa - a tady bych chtěl říci, že to bylo na české straně často nekriticky přijímáno, protože přání bylo otcem myšlenky -, že vůdčí linií po stránce sociálně-politické byla socialistická revoluce, což také není pravda, protože agrárníci samozřejmě nemohli mít zájem na socialistické revoluci, a v oblasti státoprávní, že byla vůdčí myšlenkou obnova Československa. To také není pravda. Nepochybně v povstalecké armádě a ve Slovenské národní radě byli přesvědčení Čechoslováci, ale nedá se říci, že by tvořili nějakou převážnou většinu, my ani nevíme, jestli tvořili většinu. My pouze víme, že tam byli a nebylo jich málo. Víc nemůžeme říci,"

poznamenává Jan Rychlík, profesor českých dějin na FF UK, podle něhož je velmi silná i slovenská exilová historiografie, jejíž slabinou ovšem byla rozpolcenost:

"Byl tu demokratický exil právě z řad někdejší Demokratické strany, reprezentovaný především Jozefem Lettrichem a také Martinem Kvetkem, který byl členem povstalecké SNR a po válce byl pověřencem pro zemědělství a pozemkovou reformu. Ti sledovali právě tu povstaleckou linii tradice SNP tak, jak ho prosazovali ve Slovenské národní radě. Lettrich napsal velice zajímavou knihu, která vyšla anglicky v roce 1955 a později se v Americe dočkala i druhého vydání - History of Modern Slovakia - a v roce 1993 vyšla také slovensky. Tam najdeme jejich interpretaci SNP jako povstání za demokratické moderní Slovensko, které by uzavřelo demokratickou federaci s Čechy. Asi takto to viděli a protože to byla hlavní síla, tak můžeme říci, že hlavní směr skutečně takovouto náplň měl. A pak je zde luďácký exil, který se formuje vlastně už od roku 1945, který byl nepochybně silnější a který se nejprve sdružoval ve dvou organizacích - Slovenský akčný výbor, později Slovenský oslobodzovací výbor Ferdinanda Ďurčanského a Slovenská národná rada v zahraničí Petra Prídavka a někdejšího slovenského vyslance ve Vatikánu, Karola Sidora, kteří mají k SNP samozřejmě jednoznačně negativní přístup. Chápou ho jako nepochopitelný puč, převrat proti vlastní státnosti. Často v této souvislosti citují slovenského spisovatele Jozefa Cígera-Hronského, který napsal v jednom ze svých románů, že je nemožné, aby národ povstával proti vlastnímu státu, ale zapomínají na to, že SNP přeci nebylo povstáním proti vlastnímu státu. Napřed bychom si museli ujasnit, zda byl slovenský luďácký stát skutečně státem pro většinu Slováků. A zřejmě ne, protože trval příliš krátce, v nepříznivé době a za nepříznivých okolností. Můžeme se dohadovat, že pokud by vznikl tak jako Slovenská republika v roce 1992, tak by se nepochybně státem Slováků stal. Ale těch šest - nebo vlastně pět - válečných let bylo příliš málo a bylo tam příliš mnoho protiv. Tito lidé, kteří jsou reprezentováni lidmi jako je František Vnuk nebo Milan Stanislav Ďurica, s nimiž osobně nemám problém hovořit na jakákoliv témata, osobně se známe, názorově si nekonvenujeme, ale máme velice korektní vztahy, tak pro ně je samozřejmě SNP nepřijatelné a spojují ho dokonce s pozdější komunistickou diktaturou tím, že vedou v podstatě umělou linii od roku 1944 přímo k únorovému převratu v roce 1948."

PartyzániPartyzáni Nové výklady SNP se podle Jana Rychlíka objevily také po roce 1989, kdy padl komunistický monopol:

"Jedna, můžeme ji nazvat neoluďáckou, se řídí už zmiňovaným slovenským spisovatelem Jozefem Cígerem-Hronským a jeho románem Svet na trasovisku, že SNP je nepochopitelné povstání národa proti vlastnímu státu, František Vnuk ve své knize z roku 1964 to přesně tak nazval: Neuveritelné sprisahanie. Jsou především někteří lidé z trnavské univerzity, poměrně mladí, nyní mezi třiceti a čtyřiceti lety, jako například Róbert Letz. Ale chtěl bych říci, že ve slovenské historické obci představují spíše menšinu, rozhodně to není nějaký profilující se proud. Mezi historiky, kteří tíhli ke Slovenské národní straně, angažovali se pro vznik samostatného Slovenska, jmenoval bych například Antona Hrnka, je interpretace taková, že bez ohledu na státoprávní důsledky je SNP především povstáním, ve kterém se Slováci přihlásili k Atlantické chartě, k ideálům, za které bojovali Spojenci, k ideálům svobody a demokracie. To, že to v daném kontextu znamenalo likvidaci vazalského slovenského státu, pro ně více méně není důležité. A chtěl bych říci, že není bez významu, že právě v roce 1992, tedy v době, kdy už bylo rozhodnuto o zániku Československa, byl ve slovenské republice 29. srpen vyhlášen za státní svátek. Mimochodem to byli komunisté, kteří v roce 1975 na Slovensku 29. srpen jako státní svátek zrušili. A mezi poslanci, kteří se zasloužili o to, aby se 29. srpen stal státním svátkem, mimochodem figuruje právě Anton Hrnko, historik a tehdejší poslanec Slovenské národní strany, který se nikdy netajil, že jeho cílem je samostatné Slovensko, ovšem jiné než to, které zde existovalo v letech 1939-1944,"

uzavírá seriál o SNP historik Jan Rychlík.

05-09-2004