Čtrnáct pražských mučedníků z r. 1611 se dočkalo blahoslavení

13-10-2012

15. února roku 1611, na masopustní úterý, bylo za vpádu pasovských do Prahy pobito čtrnáct františkánů, kteří obývali klášter u kostela Panny Marie Sněžné. Nechráněný konvent napadla pražská lůza v domnění, že františkáni kolaborovali se žoldnéři Leopolda Pasovského. Po čtyřech stech letech je těchto čtrnáct pražských mučedníků blahoslaveno. Antropologický výzkum jejich ostatků však přinesl i překvapující závěry:

Pater Bedřich Bachstein, Čech, magistr konventu, muž učený, odvedl mnichy na střechu, aby se zde ukryli - zasáhla ho dvě kopí, jedno z nich do srdce. Jeho mrtvolu útočníci shodili otvorem v klenbě.

Bratr Jeroným z Arese, Ital, šlechtic - nesnažil se ukrýt, byl proboden zezadu dlouhým mečem.

Bratr Kryštof Zelt, Holanďan, laický kuchař - řeznickou širočinou mu rozsekli hlavu, když nesl dříví do kuchyně.

Pater Juan Martínez, vzdělaný Španěl, zpovědník - zemřel po mši, když se snažil zachránit ciborium s hostiemi. Byl rozsekán mečem.

Kostel Panny Marie Sněžné, foto: Jana ŠustováKostel Panny Marie Sněžné, foto: Jana Šustová Tak bychom mohli pokračovat v líčení kronikářů, kteří do krvavých detailů popisují průběh vraždění čtrnácti františkánů v únoru 1611. Ti svým životem zaplatili za fámu, která se po Praze rozšířila při vpádu pasovských. Podle ní se měly právě v katolických klášterech v Praze ukrývat zbraně, které měly sloužit pasovským k potlačení českých stavů. Dav sedmi set podomácku ozbrojených lidí převážně z pražské spodiny, vedených berounským měšťanem a dobrodruhem Matoušem Hovorčovským se vrhl i na klášter u Panny Marie Sněžné. Tamní františkáni ale nebyli jediné oběti jejich řádění:

"15. února 1611 v Praze zahynuly desítky lidí. Tito františkáni byli jen malou částí zabitých. V Praze v podstatě probíhaly bojové operace. Ráno na území Malé Strany vpadlo vojsko Leopolda Pasovského, bratrance Rudolfa II., a pokusilo se o státní převrat,"

říká historik Dušan Foltýn z Pedagogické fakulty UK v Praze.

"Byly napadeny všechny instituce, které neměly ozbrojenou ochranu a k největšímu masakru došlo právě u Panny Marie Sněžné. To byla tehdy nová reformně katolická komunita, která neměla úzké vztahy s domácím pražským prostředím. A byla to zároveň nejpočetnější nechráněná komunita. To také vysvětluje, proč tam došlo k nejvyššímu počtu mrtvých."

Františkáni přišli do kláštera u Panny Marie Sněžné v r. 1604, když byl v troskách. Začali ho postupně renovovat. Jejich komunita byla mnohonárodní, pocházeli nejen z Čech, ale i z Itálie, Německa, Španělska nebo Holandska. 15. února 1611 zahynuli mučednickou smrtí. Jejich památku si ale františkáni začali brzy připomínat, vysvětluje současný provinciál řádu Jeroným Jurka:

"Už krátce po smrti našich bratří probíhaly snahy, aby takto mohli být připomínáni a slaveni. Už vlastně v roce jejich zabití, v r. 1611, se do kláštera vracejí naši bratři a hned připomínají jejich smrt. A je zaznamenána i úcta, která na tomto místě okamžitě vzniká."

Hned také začaly pokusy o jejich blahoslavení. Jak ale říká emeritní děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta prof. Matějka, trvaly celá staletí:

"Kanonizační proces těchto čtrnácti osob nezačal teď. Ten začal v r. 1675. A od té doby je neukončený, vzhledem k neklidu, který se na našem území několikrát opakoval. Tento proces byl obnoven po druhé světové válce, tehdy to vypadalo, že bude ukončen velmi rychle. Ovšem zase přišly události, které jsme tu prožili, a tehdy bylo vyloučeno jakékoliv pokračování. A tak se toho chopili františkáni znovu, protože to je pro řád velmi významná záležitost."

Kanonizace je ovšem velmi složitý proces a jednou z podmínek je i to, aby byly nalezeny ostatky svatých. Pozůstatky čtrnácti pražských mučedníků byly původně pochovány v konventu Panny Marie Sněžné, pak se ale stěhovaly. Připomíná to Jaroslav Podliska z Národního památkového ústavu v Praze:

"Z pramenů víme, že první místo jejich uložení bylo v západní části konventu, kde byly uloženy v křížové chodbě do prostého hrobu bez rakví. V r. 1615 byly přeneseny do kaple sv. Michala a pohřbeny opět do prosté hrobové jámy. Až v r. 1677 byly vyzdviženy, vloženy do dřevěné truhly a uloženy do pohřební niky."

Ostatková truhla, foto: Jana ŠustováOstatková truhla, foto: Jana Šustová Právě odtud je zástupci církve spolu s památkáři a archeology vyzvedli letos na jaře. Vzápětí začal jejich antropologický průzkum v Národním muzeu v Praze:

"Nejde jenom o antropologický výzkum, je to jedna z částí výzkumu archeologického a historického. Na tomto výzkumu se podílelo nejenom Národní muzeum a Národní památkový ústav, ale samozřejmě i Arcibiskupství pražské a Řád bratří františkánů,"

dodává ovšem generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Antropologové z jeho Přírodovědného muzea mohli vycházet jen z částečných nálezů - ze čtrnácti pražských mučedníků se v pohřební schránce zachovaly pouze lebky a dlouhé kosti. Podle Vítězslava Kuželky jsou na kostech dosud znát stopy zranění, která mniši utrpěli ještě před smrtí:

"Je tam proražení lebky, je tam vpáčená zlomenina na čele, je tam zhojená sečná rána na levé polovině lebky. Nakonec jsme zjistili, že kosterní pozůstatky v této schráně obsahují pozůstatky minimálně patnácti dospělých jedinců."

Podle dalšího antropologa Národního muzea Petra Velemínského se skutečně jedná o ostatky pobitých mučedníků:

"Antropologický průzkum je v souladu s historickými prameny, s historickými údaji, s tím, že v té dřevěné schráně jsou skutečně uloženy pozůstatky zmíněných františkánů. Samozřejmě když budeme opatrní, tak řekneme, že aspoň někteří z těch františkánů v té schráně určitě jsou."

Antropology však při zkoumání kosterních pozůstatků čekalo i překvapení:

"Velmi překvapivé pro nás bylo, že jsme tento typ zranění našli u nedospělých jedinců. A sice u jednoho dítěte okolo deseti let a pak jedince, který je na hraně dětství a dospívajícího věku, to znamená okolo patnácti let. U tohoto jedince můžeme s ohledem na historické prameny usuzovat, že může jít o pozůstatky jednoho z noviců, studentů v rámci františkánské komunity. Ale u těch zbývajících je to nepravděpodobné, i když je to spíš otázka pro historiky, než pro antropology. U všech těch dětských nebo nedospělých lebek byly přítomny změny v horním stropu očnice. To se dává do souvislosti s chudokrevností, takže když budeme odvážní, můžeme to zobecnit, že se jednalo o děti nebo nedospělé, kteří asi nežili ve zrovna optimálních životních podmínkách. Z toho už pak můžou dělat historici závěry, že ty děti mohly být podporovány třeba právě touto františkánskou komunitou."

Dominik Duka, foto: autorkaDominik Duka, foto: autorka K blahoslavení 14 pražských mučedníků dochází právě o tomto víkendu, při bohoslužbách v jejich kostele Panny Marie Sněžné. Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka vysvětluje, v čem církev vidí jejich přínos a důvod k beatifikaci

"Vydat svědectví ve vztahu k druhému, a dokonce riskovat i svou vlastní existenci, to je případ čtrnácti mučedníků. Tito lidé zůstali věrni svému ideálu, svému povolání. Proto také my dnes přicházíme k onomu blahořečení, k beatifikaci, a chceme říci, že i pro člověka dnešní doby je nesmírně důležité, aby dokázal být věrný sám sobě, svému přesvědčení, své víře. A to i za nejvyšší oběť."

 

Více informací naleznete na zpravodajském portálu Národního muzea www.muzeum3000.cz.

13-10-2012