Dívka č. 671

30-03-2019

Jmenovala se Vendulka Vogelová a bylo jí dvanáct. 5. března roku 1943 dostala na krk cedulku s číslem 671 a druhý den odjela se svými rodiči transportem do terezínského ghetta. Zbytek války prožila v Osvětimi a dalších koncentrácích. Dvakrát utekla z pochodu smrti a až do osvobození se skrývala před nacisty. O svém příběhu dlouho mluvit nechtěla. Přesvědčil ji až novinář z Respektu Ondřej Kundra. Napsal o ní knihu Vendulka, útěk za svobodou...

Foto: PasekaFoto: Paseka Jan Lukas, foto: ČTJan Lukas, foto: ČT Na slavnostním uvedení knihy, k němuž došlo koncem března v pražské Maislově synagoze, Ondřej Kundra vysvětlil, co ho vlastně vedlo k pátrání po osudech Vendulky Vogelové. Byla to fotografie, kterou v předvečer transportu v bytě Vogelových "cvakl" jejich přítel a pozdější slavný exilový fotograf Jan Lukas. Tato fotografie byla po letech zařazena do Lukasovy monografie.

„Při listování v této knize jsem narazil i na tenhle slavný, silný snímek židovské holčičky Vendulky. Fotka na mne hodně emocionálně zapůsobila a měl jsem velkou chuť zjistit, co se stalo potom, co cvakla spoušť. Co následovalo, jestli vůbec Vendulka přežila, kde dnes je, zda přežili její rodiče. A pak jsem ji začal hledat,“ řekl mi Ondřej Kundra.

Jan Lukas na fotografii zachytil tmavovlasé děvčátko v zimním kabátě s našitou židovskou hvězdou. Na provázku jí visí papírová cedulka s číslem. Její maminka Karla zatím balí zavazadla s povolenou váhou 50 kilogramů - cukr, teplé prádlo, rodinné cennosti. Tatínek, zaměstnanec Židovské obce, na jiném snímku zkoumá jakousi lahvičku s léky. Jak dlouho budou účinné? A na další fotografii sedí celá rodina pohromadě, připravená na transport do neznáma. Ze snímků je cítit stísněná nálada, obavy, vážnost chvíle. Jan Lukas je fotí na žádost Vendulčina tatínka, "na památku". Přitom už samo fotografování v židovské rodině bylo pro něj nebezpečné. Ondřej Kundra o tom píše ve své knize:

Vendulka, Ondřej Kundra, foto: PasekaVendulka, Ondřej Kundra, foto: Paseka "Lukas už za chvíli spěchal setmělou Prahou schovat negativy k sobě domů. Kdyby ho náhodou zastavili němečtí vojáci a film u něj našli, skončil by v koncentračním táboře spolu s Vogelovými. Doma roličku vytočil z fotoaparátu, zabalil do hadříku a uložil do tubusu. Sešel do kotelny a zastrčil film do malé škvíry ve zdi za složeným uhlím. Rulička s filmem tu zůstane schovaná po celou válku. Lukas ji vyvolá teprve, až se Vendulka vrátí z Osvětimi."

Ondřej Kundra vysvětluje, kdo vlastně byli Vogelovi: „Měšťanská středostavovská rodina vzdělaných intelektuálů, radostných lidí, kteří měli celou budoucnost před sebou. Lidí, kteří se těšili ze života a byli úspěšní ve svých kariérách.“

Vendulčin tatínek Šimon Vogel byl původně zaměstnancem státní pošty v Karlových Varech, za první republiky měl tedy zajištěné postavení. Bylo mu čtyřicet let, když se 27. prosince 1930 Vendulka narodila. Její mamince Karle bylo tehdy už sedmadvacet, Vendulka byla doslova vymodlené dítě. Rodiče se proto o svého jedináčka velmi pečlivě starali. Děvčátko prožívalo šťastné, bezstarostné dětství. Těsně před záborem Sudet se však rodina z Karlových Varů vystěhovala, pro Židy už v pohraničí nebylo bezpečno. Vogelovi měli štěstí, mohli se uchýlit ke svým příbuzným v Praze. Tatínek získal místo na Židovské obci, což jeho rodinu dlouho chránilo před transportem. O svém nástupu se Vogelovi dozvěděli pouhý den předem. Později Vendulka vzpomínala, že při jejich poslední cestě Prahou na shromaždiště nedaleko Bubenského nádraží, odkud odjížděly vlaky do Terezína, se od nich Pražané odvraceli…
Ondřej Kundra, foto: Luboš Vedral, ČRoOndřej Kundra, foto: Luboš Vedral, ČRo „Nejdříve byli v Terezíně, z Terezína potom odjeli do Osvětimi. Měli velké štěstí, že unikli likvidaci tzv. Rodinného tábora v Osvětimi, kam byli internováni českoslovenští Židé z Terezína. V Osvětimi byli asi měsíc, tam se pak jejich cesty rozdělily. Tatínek byl odvezen do Gross-Rosenu a maminka s Vendulkou byly v několika pobočných táborech Gross-Rosenu. Celá rodina se naposledy viděla právě v Osvětimi. Otec nepřežil pochod smrti, Vendulka s maminkou se nikdy nedozvěděly, jakým způsobem zemřel. Obě přežily, za dramatických okolností se jim podařilo utéct z pochodu smrti. Nicméně byly chyceny a vráceny zpátky. Po určité době, protože fronta už postupovala, se ocitly v jiném pochodu smrti a znovu z něj utekly. To byl projev velké odvahy hlavně Vendulčiny matky Karly,“ shrnuje Ondřej Kundra příběh Karly a Vendulky Vogelových.

Jak ale patnáctiletá dívka vnímala život v koncentračním táboře? Jaká náhoda vedla k tomu, že spolu s matkou přežily vyvraždění tzv. rodinného tábora v Osvětimi, kde v červenci 1944 zahynuly tisíce jiných českých Židů, mužů, žen i dětí? Na pobyt v Osvětimi si Vendulka uchovala pozoruhodnou vzpomínku:

"Vendulka s Karlou opustily tábor několik dní před jeho zrušením. V ten den se stalo něco zvláštního. Zničehonic přestaly kouřit pece a nad Osvětim se vznesly balony plněné heliem. Ten výjev Vendulce připadal jako z jiného světa. Jako z románů Julese Vernea. Záměr nacistů byl ale jiný. Balony poslali nad koncentrační tábor jako ochranu před bombardováním. Nad Polsko v létě roku 1944 stále častěji pronikala spojenecká letadla a balony jim měly zabránit v přeletu. Zároveň to byl Den D, invaze Spojenců na pobřeží Normandie. Tedy 6. června 1944."

Jan Lukas, foto: ČTJan Lukas, foto: ČT Po útěku z pochodu smrti se Vendulka se svou maminkou nakonec dostaly do Čech a do konce války se ukrývaly u svých příbuzných. Konečně přišel květen 1945 a Vendulka mohla po všech útrapách zase začít normálně žít:

„Snažila se vrátit do normálního života se vším všudy. S kamarádkami chodila tancovat, bylo to období, kdy začaly dospívat, tak balily kluky a užívaly si běžné radosti. Včetně toho, že mohou svobodně jezdit tramvají a na kole. Žila jako normální dospívající dívka,“ uzavírá Ondřej Kundra.

Po únoru 48 se Vendulčina maminka rozhodla, že z Československa odejde. Nechtěla zažít další totalitu a odstěhovala se s dcerou do Kanady. Zde se Vendulka poprvé provdala, později, s druhým manželem se usadila v Ohiu ve Spojených státech. Vychovala čtyři děti, o svém příběhu jim ale vyprávěla jen minimálně. Ani Ondřeji Kundrovi zprvu nechtěla mnoho říct, podle ní mí snímek Jana Lukase tak silnou atmosféru, že mluví sám za sebe. Podařilo se mu ji přesvědčit až na několikátý pokus. Nejprve tak vznikla reportáž pro Respekt, později i celá kniha. S Vendulčiným příběhem se v ní prolíná i příběh Jana Lukase, který Vendulce za války pomáhal, do koncentračního tábora jí posílal balíky. Jeho zimní svetr jí prý pomohl přežít.

A byla to právě Vendulka, u které po Lukasově odchodu do exilu žila jeho dcera Helena. Na Vendulku vzpomínala při slavnostním uvedení Kundrovy knihy:

Co vám tatínek o příběhu Vogelových a Vendulky vyprávěl?

„On nám řekl vlastně všechno, až na detaily. Ty prostě neznal. Ale věděla jsem odjakživa, že to byli jeho nejbližší přátelé. I to, co se jim stalo, že byli jako Židé posláni do koncentráku, že jejich tatínek zemřel. To všechno jsem věděla. Neznala jsem ale detaily, které jsou v této knize. Pro mne to byli vždycky nejbližší přátelé a byla jsem šťastná, že jsem je později v Americe poznala. Vendulka mne okamžitě po mém příjezdu pozvala, ačkoliv mne tehdy ještě neznala, k nim domů. Byla jsem tenkrát taková osamocená. Strávila jsem u nich v Columbusu v Ohiu měsíc, abych se začala učit anglicky. Pak jsme se spolu vídaly v New Yorku a naštěstí jsem za ní zajela dva měsíce před její smrtí. Najednou jsem měla nutkání, že bych za ní měla letět. A jsem moc ráda, že jsem to udělala.“

Ona o svých vzpomínkách na holokaust moc mluvit nechtěla?

„Nikdy! Tatínek mne varoval, že se nemám vyptávat, protože věděl, že o tom mluvit nechce. Takže já jsem se jí nikdy neptala, jaké to bylo. V životě ne!“

Co podle vás jí umožnilo tu hroznou situaci přežít a překonat, na rozdíl od statisíců jiných?

„Myslím, že to zůstalo určitým mystériem i pro ni a pro Karlu. Určitě v tom bylo i štěstí, protože v den, kdy je poslali z Osvětimi, vyhladili tři a půl tisíce lidí. I to, že jim podařilo utéct z pochodu smrti. To je štěstí, které nemůžete vysvětlit. Ale že byly odvážné, že Karla byla neobyčejně odvážná, to je jisté.“

Foto: PasekaFoto: Paseka

30-03-2019