Historik Pernes: Ferdinand Peroutka byl pro většinu exulantů morální autoritou

Ferdinand Peroutka

O Ferdinadu Peroutkovi se kvůli nedávnému projevu prezidenta Miloše Zemana napsalo a řeklo v poslední době mnoho. Většinou se hovořilo o jeho postojích a aktivitách v době první a druhé republiky. Dnešní historické obzory připomenou Peroutkovo působení v exilu.

Ferdinand Peroutka | Foto: Archiv Slávky Peroutkové
V roce 1948, po únorovém puči, opustil Ferdinand Peroutka republiku, ve které se moci chopila komunistická strana, a zamířil do Velké Británie. Jeho další osud přiblíží historik Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny AV.

"Měl problém, protože neuměl moc dobře anglicky, to mu dělalo celkem problémy po celý život. Navíc ve Velké Británii nenašel společnou řeč s tamními vládními kruhy a velmi brzy si uvědomil, že tím, kdo, pokud k tomu vůbec dojde, porazí komunistickou agresi ve světě, budou Spojené státy. Proto tam odešel a vyvíjel tam svou hlavní činnost. Ještě dřív, než odešel do Ameriky, tak založil tzv. Masarykův demokratický svaz, což mělo být takové nepolitické shromáždění československých exulantů, sídlilo v Paříži a Peroutka byl jeho hybným duchem. Brzy se ale přestal tomu sdružení věnovat a zapojil se do práce v Radě svobodného Československa, která vznikla 25. února 1949 právě ve Spojených státech."

Radio Svobodná Evropa | Foto: RFE/RL
Politickým charakterem Rady svobodného Československa nebyl Peroutka příliš nadšen, obával se politikaření, ke kterému také záhy došlo, a rada neplnila to, pro co byla založena.

"Američanům to vadilo, že Rada svobodného Československa nebyla funkční, protože si říkali, že v případě válečného konfliktu apod. by mohla být účinným nástrojem politické činnosti. Pověřili tedy Ferdinanda Peroutku, aby ji nějakým způsobem reorganizoval. On se o to pokusil, založil tzv. pracovní sbor Rady svobodného Československa, což se samozřejmě různým těm starým politikům nelíbilo, mluvili dokonce o Peroutkově puči v radě. Peroutka ale stále více věnoval svůj čas rádiu Svobodná Evropa. Stal se ředitelem československého vysílání, sídlil v New Yorku a řídil ho až do svého odchodu do důchodu v roce 1961."

K posluchačům se tak po rozhlasových vlnách dostávaly Peroutkovy úvahy tak, jako si je mohli před válkou přečíst třeba v Přítomnosti.

"Pravda, oni dále budou mít všechny zbraně a všechny druhy policie a my budeme mít jen prostředek slova. Ale i když všechna hmotná přesila je na jejich straně, přece jsou neklidní. Neboť, jakkoliv jsou zaslepení, nemohou nevědět, že si počínají proti přirozenosti národa a proti samé přirozenosti lidské. To je vždy riskantní podnik. Ale s námi zde v exilu je celá československá tradice, ten starý způsob, jak český a slovenský člověk vždy cítil a myslil. Nuže, jen tedy nechte soutěžit naše pouhé slovo s jejich násilím."

Hlas svobody i nepřítel

Jiří Pernes,  foto: Šárka Ševčíková,  archiv Českého rozhlasu
Jaké vůbec bylo postavení Ferdinanda Peroutky v exilu? Jak jej přijímali ti, kteří s ním sdíleli stejný osud? Dejme opět slovo Jiřímu Pernesovi.

"Peroutka měl velmi rovné renomé u Američanů. Ve Velké Británii se s tamní politickou reprezentací nedokázal shodnout. Oni tam totiž všichni odcházeli jako ministři, poslanci apod., Peroutka jako uznávaný novinář. Když ale přišli na Západ, tak byli v podstatě ničím. Většina z nich neměla žádnou obživu, museli se živit, jak to šlo, spousta z nich se živila manuálně. Peroutka si myslel, že se bude živit tím, že bude spolupracovat s BBC. To mu ale nevyšlo a byl pak vůči těm Britům velmi kritický, proto pak odešel do USA. U Američanů naopak měl velmi vysoké renomé. Ti si ho považovali, ti v něm viděli osobnost, na kterou mohou vsadit. Fakt je, že jako člověk, který nebyl zkompromitován politikou, i když i on se v letech 1945-48 hlásil k programu Národní fronty lidově demokratickému Československu, tak přece jen nebyl tak zkompromitován, jako třeba Petr Zenkl nebo sociálnědemokratičtí politikové, a byl morální autoritou pro většinu československých exulantů."

Petr Zenkl,  foto: Cassius Chaerea,  Wikimedia CC BY-SA 3.0
Kromě svého působení na Svobodné Evropě se v exilu věnoval i další publicistické činnosti a psaní knih. V Československu se na něj nezapomínalo. Díky svému působení na rozhlasových vlnách byl pro jedny hlasem svobody, pro druhé nepřítelem.

"Pro komunistický režim byl vedle Petra Zenkla, který byl předsedou Rady svobodného Československa, Peroutka nejúhlavnějším nepřítelem z řad exulantů, právě proto, že byl ředitelem toho Československého vysílání rádia Svobodná Evropa. Byl to on, kdo mluvil do Československa na vlnách Svobodné Evropy. V roce 1954, to většina československé veřejnosti nevěděla, ale Státní bezpečnost a komunističtí funkcionáři o tom byli dobře informováni, byl Peroutka v pozadí tzv. akce veto. Byla to aktivita amerických výzvědných služeb na organizování tzv. československé lidové opozice. Vysílali do Československa balóny s letáky a tiskli různé letáky jménem československé lidové opozice Ta ale bohužel v Československu neexistovala, ale Peroutka si myslel, že když vyvine tuto aktivitu, že se mu ji podaří zformovat. Československý komunistický režim si tyto jeho aktivity uvědomoval a prezentoval ho jako nejúhlavnějšího nepřítele a taky jako zkrachovance, protože nakonec jeho plán s tou československou lidovou opozicí nevyšel."

Hrob Ferdinanda Peroutky na Vyšehradě,  foto: Kristýna Maková
Ferdinand Peroutka zemřel v roce 1978, po sametové revoluci byly jeho ostatky převezeny na pražský Vyšehrad. Jeho dílo a myšlenky mohly opět vyjít zcela svobodně, včetně jeho stěžejního spisu Budování státu. Peroutkovo jméno nese také cena, která je od roku 1995 udělována českým novinářům.