Přistání na Měsíci očima reportéra Karla Pacnera

19-07-2019

Přistání na Měsíci před 50 lety sledovalo na televizních obrazovkách podle odhadů 600 milionů lidí. Pro Čechy a Slováky měla tahle historická událost zvláštní hořkosladkou příchuť. Necelý rok po okupaci Československa armády Varšavské smlouvy vedenými Sovětskou armádou potvrdila technologickou převahu Západu.

Karel Pacner, foto: Paměť národaKarel Pacner, foto: Paměť národa Karel Pacner byl v té době 33- letý reportér deníku Mladá fronta. Specializoval se na vesmír a kosmonautiku. Přistání na Měsíci si v žádném případě nechtěl nechat ujít:

" Američané oznámili v lednu 1969, že na Měsíc mají letět v červenci. Požádal jsem tehdejšího šéfredaktora Zdeňka Domkáře, aby zajistil mou cestu, a on slíbil, že to zařídí. Mladá fronta v té době ještě nebyla pod žádnou politickou kuratelou, takže vedení podnik rozhodlo, že poletím. Jediný zádrhel spočíval v tom, že mi zavolal ekonomický náměstek a říkal: „Prosím tě, opravdu potřebuješ do té Ameriky 500 dolarů? Víš, co to znamená pro náš rozpočet?“ A já na to: „Pepíku, ty dobře víš, že bych měl na tři týdny dostat mnohem víc!“ On se omluvil a tím veškeré potíže skončily."

Na Floridu s Dienstbierem …

Karel tedy odletěl v červenci do Washingtonu, kde bydlel u svého přítele Jiřího Dienstbiera, zpravodaje Československého rozhlasu. Společně se pak vydali autem na Floridu, aby přímo v Kennedyho vesmírném středisku na Mysu Canaveral sledovali start Apolla 11. Karel Pacner posílal články dálnopisem, Jiří Dienstbier se už ale do vysílání nedostal.

Když se před Vánocemi 1969 Jirka Dienstbier vrátil do Prahy, sešli jsme se na mejdanu u něj v bytě. Říkal, že mi to nechtěl dřív prozradit, ale dostal těsně před přistáním na Měsíci zprávu z Prahy, že nesmí na mikrofon. Takže o tom vůbec nereferoval.

Karel Pacner před raketou Saturn 5 s Apollem 11, foto: Paměť národaKarel Pacner před raketou Saturn 5 s Apollem 11, foto: Paměť národa

… a do Houstonu bez psacího stroje

Karel Pacner pak po vlastní ose putoval z Floridy do Houstonu, aby tam sledoval samotné přistání na Měsíci. Po určitých peripetiích, které velmi barvitě líčí v knize „… a velký skok pro lidstvo“, se dostal do Řídícího střediska NASA. Zjistil ovšem, že má jeden problém:

Posádka Apolla 11 - Neil Armstrong, Michael Collins, Buzz Aldrin, foto: NASAPosádka Apolla 11 - Neil Armstrong, Michael Collins, Buzz Aldrin, foto: NASA "Já jsem s sebou neměl psací stroj, počítal jsem s tím, že jich tam bude dostatek. Jenže všechny v tiskovém středisku už si rozebrali kolegové z jiných zemí. Naštěstí jsem tam potkal profesora Paula Campbella, bývalého rektora Vojenské lékařské akademie v Tucsonu. S tím jsem se znal z Prahy, kde byl předtím v květnu na konferenci Výboru pro kosmický výzkum (COSPAR). Popsal jsem mu svou potíž a on říká: „Heleďte, dvě míle odsud v hotelu King je jiné tiskové středisko, které uspořádaly firmy pracující na Apollo 11 a raketě Saturn. Tam je volných psacích strojů habaděj a ještě se tam zadarmo najíte!“

Spokojený a nasycený Karel Pacner tak v klidu očekával přistání. Do Houstonu dorazilo už jen asi 600 novinářů z mezinárodních médií. Ostatní zřejmě usoudila, že se o přistání na Měsíci vzdáleném tak jako tak skoro 400 000 kilometrů dá stejně dobře informovat při sledování živého přenosu, který NASA šířila po celé planetě.

Otisk Aldrinovy boty do povrchu Měsíce, foto: NASAOtisk Aldrinovy boty do povrchu Měsíce, foto: NASA Nicméně novináři na místě mohli chodit na podrobné tiskové konference NASA a vyrážet na exkurze a prohlídky po středisku, které bylo později přejmenované na Johnsonovo vesmírné centrum. V tiskovém středisku mohli let sledovat na menších monitorech, v kinosále se promítal živý přenos na velké ploše:

" Když začali astronauti vystupovat, nastal kuriozní okamžik: obraz byl vzhůru nohama! Technici NASA to dali rychle do pořádku a pak už jsme sledovali a poslouchali komunikaci mezi Neilem Armstrongem a Buzzem Aldrinem, který mu radil, jak má vystoupit. A pak přišla ta památná slova o malém kroku pro člověka, velkém skoku pro lidstvo."

Vypukl obrovský jásot a novináři zpovídali jeden druhého: „Co tomu říkáš?“, „Co tomu říkáš?“ Panovala tam obrovská změť jazyků a na nějakou dobu se v podstatě nedalo sledovat to, co se děje na Měsíci. Teprve když se ten mumraj uklidnil, mohli jsme sledovat, jak astronauti pracují na Měsíci.

Neradostný návrat domů

Foto: AlbatrosFoto: Albatros Karel Pacner ještě stihl navštívit Los Alamos v Novém Mexiku, kde Američané v roce 1945 vyzkoušeli první atomovou bombu a kde už v té době bylo muzeum otevřené pro veřejnost. Pak přišel čas k návratu do Československa, kde už naplno nastupovala normalizace:

"Výměna šéfredaktora Mladé fronty přišla na podzim. Musím říct, že kdyby Američané přistáli na měsíci, jen o něco později, třeba v srpnu, tak bych se asi těžko na tu cestu vydal."

Karel Pacner o zážitcích z Ameriky napsal zmíněnou reportážní knihu „… a velký skok pro lidstvo“. Jméno Jiřího Dienstbiera v ní ale nesmělo zaznít, stal se z něj „kamarád Jirka“, Karel Pacner se mu za to omlouval, ale Jiří Dienstbier nad tím jen mávl rukou, ať se na nějaké omluvy vykašle.

Přistání Američanů na Měsíci bylo podle Karla Pacnera i v komunistickém Československu v každém případě vnímané jako potvrzení technologické převahy svobodného světa:

"Panovala atmosféra vítězství západního světa. Nikdo sice nemluvil o tom, že Sověti prohráli v tom pomyslném závodě o Měsíc. Ale všichni to tak vnímali, všichni to tak brali", uzavírá dnes 83 - letý novinářský a spisovatelský veterán, Karel Pacner.

Neil Armstrong sestupuje po žebříku z lunárního modulu Eagle na povrch Měsíce, foto: NASANeil Armstrong sestupuje po žebříku z lunárního modulu Eagle na povrch Měsíce, foto: NASA
19-07-2019