Rodinné prostředí disidentů a komunistických funkcionářů

18-02-2007

Minulé Historické obzory vám představily metodu orální historie a dnes u ní ještě zůstaneme. Martina Lustigová si povídala s Petrou Schindler-Wisten, která se ve své analýze rozhovorů s bývalými disidenty a komunistickými funkcionáři zaměřila na jejich rodinné prostředí.

Prostředí, ze kterého pocházíme, ovlivňuje naše další kroky, postoje i chování. Člověk se prostřednictvím rodiny dostává do určitých sociálních vztahů a vazeb. A právě otázku, jak rodinné prostředí kdysi ovlivnilo a formovalo disidenty nebo komunistické funkcionáře, si položila Petra Schindler-Wisten z Centra orální historie. Jak mi prozradila, téma zkoumala ve dvou rovinách. "Ta první byla ta, jak byli disidenti i funkcionáři ovlivňováni svými rodiči, prarodiči, v jaké rodinné atmosféře vyrůstali a co si z toho vzali pro své pozdější působení. A druhá rovina byla, jak vlastně oni sami později působili na svou rodinu a děti, jak jejich aktivní funkcionařina působila na život jejich rodin nebo naopak jak to disidenti snášeli v rodině. Těžko dělat nějaké generalizace. Problémem bylo, že ne všichni o rodině mluvili, že přece jenom měli potřebu mluvit víc o těch svých politických a společenských aktivitách a téma rodiny třeba nebrali za tak vážné. Záleželo na tom, jak se k tomu který tazatel dostal. Řekla bych, že o tom spontánně mluvily ženy, ale těch jsme v tom projektu zase tolik neměli. Takže jsem to hledala i v tom nevyřčeném."

Právě na rozdíly mezi vyprávěním mužů a žen Petra Schindler-Wisten upozorňuje. Ženy mají jiný styl vyprávění, jsou spontánnější. Muži často rozhovor přímo směřují k popisu kariéry a zmínky o rodině omezují. Ženy také otevřeněji hovoří o nepříjemných zkušenostech, například s vězněním nebo s výslechy. Vedle pohlaví hrál roli i věk narátorů. "Máme tam zachycené tři generace. U nejstarších narátorů, což jsou lidé narození mezi lety 1920-1940, se hodně objevují vzpomínky na chudé prostředí, z něhož vyšli, a to, že z toho pak vycházelo jejich sociální cítění, které pak přerůstalo v komunistické ideály, které potom přebírali. U těch mladších už to bylo úplně jinak. V těch vyprávěních se odráží i to, v jaké době vyrůstali. Dá se tam sledovat i rozvodovost, jak vlastně se tento fenomén vyvíjel v rámci 20. století. Narátoři, kteří to zažili například ve 30. letech, hovoří o tom, že byli odstrkováni svými vrstevníky, v 50. letech to přece jen ještě bylo pro děti společenské stigma, ale narátoři, kteří vyrůstali v 70.-80. letech a jejichž rodiče byli rozvedeni, už to jako nějaké společenské stigma nebrali, když samozřejmě pominu to, co všechno nepříjemného to pro ty děti přinášelo."

Jak tedy budoucí funkcionáře nebo naopak disidenty formovali jejich rodiče? A jak potom komunističtí funkcionáři nebo disidenti ovlivňovali své děti? "Třeba u disidentů je i několik případů, kdy vyrůstali v komunisticky zaměřených rodinách, rodiče byli vyloženě aktivní funkcionáři. A tam je potom zajímavé sledovat ten rozpor, kdy se děti, většinou to bylo kolem puberty, v 18-20 letech, vlivem kamarádů, četby, spolužáků, dostávali k jiným materiálům nebo pramenům a odklonili se od rodičů. V několika případech tam byl opravdu i rozkol, že se s rodiči přestali úplně stýkat. U těch komunistů - někteří mluví o tom, že rodiče třeba byli komunisty, byli ve straně a předávali dětem hlavně to sociální cítění. To je vidět především u těch starších, hodně se tam opakují chudé poměry. A jak působili na své děti? To už právě v těch rozhovorech tolik zmíněno není, protože jakmile začali mluvit o svých funkcích nebo o své disidentské činnosti, tak o své rodině přímo nemluvili. U komunistů se objevuje to, že jim funkcionařina zabrala hodně času, takže neměli na rodinu čas a péče o děti a jejich výchovu spadala na manželky. Oni třeba byli často na nějakých školeních, měli schůze o víkendech, pozdě večer, takže nebyli doma. U disidentů se opoziční činnost prolínala s normálním životem. Nešlo to nějak oddělit, jako že teď jsem doma a nedělám nic a na druhé straně je nějaká činnost opoziční. Takže tam to tak nějak přirozeně působilo i v rámci té výchovy. Ale jak jsem říkala, v těch rozhovorech moc takovýchto vzpomínek není. Je třeba zajímavé, že v jedné rodině, kde byli sourozenci, se jeden stal disidentem a druhý naopak komunistou. Nebo je třeba vůbec politika nezajímala. Takže tam je třeba zajímavé hledat i jiné základy pro to, proč se ten člověk rozhodl přidat na tu kterou stranu toho tehdejšího politického spektra."

Jak se podobné rozpory v rodinách řešily? "Já jsem se na to v některých případech přímo ptala. Třeba odešli z domova, odstěhovali se, přestali se s rodiči vídat. Potom třeba když jeden podepsal Chartu nebo byl zatčen, tak říkal, že se od něj rodiče úplně distancovali, že se ho zřekli. Většinou se nějak přestali stýkat."

Komunističtí funkcionáři často pocházeli z dělnických rodin, mnozí z nich byli ovlivněni komunistickým smýšlením svých rodičů. Mnohem častěji než disidenti také hovořili o chudých poměrech, ze kterých přišli. "Velice chudá rodina z Pošumaví... Můj otec volil komunisty, na té vesničce žádná organizace nebyla, ale volil komunisty," vzpomínal například někdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.

Členy KSČ je ale možné, jak už bylo řečeno, najít i mezi rodiči disidentů. V těchto rodinách se ale projevoval už zmíněný názorový rozkol. Disidenti častěji pocházeli z intelektuálně založených rodin, často protikomunisticky smýšlejících. Komunističtí funkcionáři se podle Petry Schindler-Wisten snažili výhody, které z jejich postavení plynuly pro rodinu, bagatelizovat. Většinou naříkali na nedostatek času, aby se mohli rodinám dostatečně věnovat. Naopak u rodin disidentů Petra Schindler-Wisten pozorovala velkou soudržnost a vzájemnou podporu.

Do rodinného života disidentů se promítaly domovní prohlídky, sledování, atd. A to se dotýkalo i dětí odpůrců režimu. "Státní bezpečnost třeba využívala šikanování dětí ve škole k tomu, aby disidenty nějak znemožnila nebo aby přestali se svou činností. Děti se pak snažily mít samé jedničky, aby se pak dostaly dál na školy. Takže to byly takové formy nátlaku, které tehdejší moc využívala. Někteří disidenti to ale vidí jako docela pozitivní věc - z jejich dětí se stali pilní studenti, kteří po roce 1989 měli možnost dál pokračovat, a byli to vzdělaní lidé." Proti ženám, které působily v disentu, byl často používán právě například argument, že jejich dětem bude znemožněno studium. "Ale většinou říkaly, že se rozhodly, že budou pokračovat, že to má smysl i za cenu toho, že děti nějak poškodí. Ale zase že se budou moci podívat svým dětem do očí a ony to pochopí," uzavírá vyprávění o rodinném prostředí disidentů a komunistických funkcionářů Petra Schindler-Wisten.

18-02-2007