S Petrem Pithartem o roce 1968

31-08-2008

V Historických obzorech se ještě jednou vrátíme k výročí srpnové invaze do Československa. Jak se na dění té doby dívá politik, ale také autor knihy 'Osmašedesátý' Petr Pithart? Loni si s ním o tom povídala Martina Lustigová. Petr Pithart ve stále aktuálním rozhovoru například srovnává dění v 60. letech na západě a v Československu.

Petr PithartPetr Pithart "Inspirace, k tomu, co se dělo na západě a zejména na západoevropských univerzitách, a co se dělo u nás, byly rozdílné. Společný jmenovatel byl jakýsi pocit naděje. Já se domnívám, že to byl už poslední pocit, který já jsem zažil, všeobecně sdílený pocit, že svět by mohl být lepší. Nikdo nevěděl přesně jaký, ale věřilo se, že to možné je. Pak už si myslím, že už v to lidi nikdy neuvěřili, kratičce po roce 1989, ale tam také přišlo rychlé vystřízlivění. To bylo společné, to vystřízlivění, ten konec, 21. srpen, cynismus západních vlád, které řekly: ´Promiňte, ale to je váš rodinný problém, do toho my se plést nebudeme.´ To jsme měli společné. Přišla velmi cynická a střízlivá 70. léta, hrabivá 80. a 90. léta. Takže není to jednoduché říci, ale ta 60. léta jsou opravdu jedinou dekádou, na kterou pamětníci vzpomínají s určitou nostalgií. A já jsem (ve svém příspěvku) řekl, že se to trochu podobá tomu, když starší lidé vzpomínají na mladá léta, kdy ´my´ bylo ještě důležitější než ´já´. Pak už přišly samé dekády, kdy ´já´ bylo důležitější."

A rok 1968? Rok 1968, řekněme, na východě a na západě?

"My jsme měli v roce 1968 jiné představy o dobré společnosti, než měli studenti na západě. Ti se tenkrát bouřili proti všemu, proti establishmentu, parlamentní demokracii, politickým stranám. Pro nás to všechno byly věci, o které jsme stáli. My jsme nevěřili, že už je západní demokracie vyčerpaná. Takže když předáci studentů přijeli z Paříže nebo ze Spolkové republiky, tak se s těmi našimi předáky absolutně nedohodli. Oni šli prudce doleva, mávali knížkami Mao Ce-tunga, zprvu se jim dokonce líbil kambodžský Pol Pot, a my jsme v tomto smyslu byli doprava, protože jsme se chtěli vrátit k osvědčeným hodnotám parlamentní demokracie. Tady bylo úplné míjení. Společná byla ta svobodomyslnost a pocit, že dosavadní autority už nám nemají co říct."

Ve svém příspěvku na konferenci jste hovořil také o tom, že existují dva rozdílné srpny. Můžete je charakterizovat a odlišit?

"Západ to už nerozlišuje. Pro nás to byly dva velmi rozdílné srpny. Po 21. srpnu 1968 se tento národ ještě dlouho choval velmi statečně a nevzdával to. Bohužel, političtí vůdcové, ti zbožňovaní Dubčekové, Svobodové, Černíkové, ti to postupně vzdávali. A korunu tomu všemu dali 21. srpna 1969, kdy ještě naposledy lidé vyšli do ulic, já jsem na Václavském náměstí byl, volali ´Dubček, Dubček´. My jsme počítali s tím, že proti nám můžou vyrazit nějaké transportéry, ale byli jsme si jisti, že tam budou výsostné znaky sovětské Rudé armády, ony tam ale byly československé výsostné znaky. A šli do nás velmi tvrdě. A druhý den Dubček podepsal opatření předsednictva Federálního shromáždění, které umožňovalo proti těm lidem, kteří tenkrát volali jeho jméno, použít nejtvrdší prostředky, samosoudce, zkrácená řízení, vyhazovy z vysokých škol, vyhazovy z práce, to do té doby právní řád neumožňoval. Takže on se podepsal pod prostředky, které měly tvrdě zatočit s lidmi, kteří vystupovali na jeho podporu. Toto je druhý srpen, ten byl zlomem pro nás. To už západ v podstatě neregistroval. Ale pro nás to byl začátek normalizace a ztráty všech nadějí. Lidé emigrovali, buď fyzicky nebo psychicky, tedy do vnitřní emigrace. Obrnili se cynismem. Někteří podepisovali to, čemu samozřejmě absolutně nevěřili, protože si říkali, když nás opustili tito naši zbožňovaní vůdcové, tak proč bych jim to nepodepsal taky. Tak to byl ten druhý srpen a pro vnitřní život tohoto národa byl mnohem významnější než ten srpen před rokem, protože tenkrát jsme ještě dokázali stát si za svým. Pak už se to vzdávalo."

Hovořil byste v této souvislosti o selhání politických vůdců, ke kterým tehdy lid vzhlížel?

"Víte, ono to asi nebylo jenom osobní selhání. Oni sami asi těm ideálům socialismu s lidskou tváří úplně nevěřili, protože kdyby jim opravdu věřili, tak by byli ochotni k obětem, byli by ochotni nechat se z toho piedestalu srazit. Ne, že by jim šlo o život, to ne, ale oni postupně klesali na žebříčku funkcí a pořád taktizovali. A Dubček se potom stal velvyslancem v Ankaře, ačkoliv přece musel vědět, že to je na čas a že stejně skončí jako nějaký podřadný úředník. Oni nebyli ochotni udělat nějaké srozumitelné gesto a nabídnout svoji oběť. Já si myslím, že tehdy socialismus u nás skončil, když ti lidé, kteří ho představovali v té jediné věrohodné verzi sami nepředvedli, že jsou pro něj ochotni něco obětovat."

31-08-2008