S Rostislavem Černým o srpnu 1968

27-08-2011

Hostem dnešních Historických obzorů bude Rostislav Černý, autor textů řady známých hitů 60. let - například písní Trezor nebo Oliver Twist. Vystudoval DAMU a v 60. letech byl k vidění na scénách divadel malých forem. Po sovětské invazi emigroval a do Čech se vrátil po roce 1989. Nyní pracuje v Českém rozhlase, s nímž spolupracoval už před svým odchodem, překládá a píše. Martina Lustigová si s Rostislavem Černým povídala o srpnových událostech roku 1968 - o tom, co tehdy prožíval a jaké otázky si kladl.

Jaké jsou vaše vzpomínky na 21. srpen 1968?

"Já se musím přiznat, ač to bude znít kacířsky, že pro mě jsou vzpomínky na 21. srpen vlastně velice pozitivní, protože to byl velice důležitý bod, velice důležitý obrat v mém životě, a to myslím občansko-filosoficky. 21. srpen byl, jak je všem známo, dnem vpádu spřátelených vojsk do naší republiky. Pro mnohé to znamenalo absolutní katastrofu, pro mnohé to znamenalo radost a posílení. Nebudu zabíhat do detailů. Jak víme, náš národ byl poměrně silně zastoupen v komunistické straně a členové komunistické strany měli velikou radost, že bratři přijeli. A co znamenal pro mě osobně? Já bych to klasifikoval asi tak, že jsem v jednatřiceti letech pochopil, že si musím zapřemýšlet nad úlohou nebo pozicí jedince v dějinách. A stalo se to. Já můžu třeba půl hodiny vyprávět o tom, jak jsme 21. srpna jezdili v 5 hodin ráno po Praze a troubili, k čemuž nás vyzval rozhlas. Potom se ozvaly různé telefonáty, že někdo potřebuje rozvézt letáky, hledali se lidi, kteří měli auto. Já jsem se přihlásil, rozvážel jsem letáky. Konspirativně, protože na telefonu byl vždycky Karel nebo Jožka, nikdo nechtěl říct žádné jméno. My Češi jsme konspirativní národ, děláme to rádi. Potom jsem jako čerstvý ředitel divadla Apollo zorganizoval před Redutou na Národní třídě protestní akci - my, členové divadla (Petr Spálený, Pavel Spálený, Pavlína Filipovská), jsme stáli venku, měli jsme tam aparaturu. A kolem jezdily obrněné vozy, na nich ruští vojáci a my jsme burcovali národ do mikrofonů. Každý, kdo šel kolem, mohl poslouchat naše krásné, vymyšlené slogany jako třeba ´Nejezte ruská vejce, vejce našich přátel.´ Tak jsme tam dělali takovou podvratnou činnost. A v jednom momentě, asi druhý nebo třetí den, se tam ke mně přitočil jeden můj starý přítel ze staré pražské židovské rodiny a říkal mi: ´Podívej se, co to tady vlastně děláš? Když nejsi Caligula nebo Alexandr Veliký nebo Jan Hus, tak si musíš uvědomit svoje působení v dějinách.´ A otočil se a odešel. Já jsem potom šel domů a začal jsem přemýšlet, jestli jako jedinec v dějinách se mám chovat tak či onak."

Měl jste tehdy strach, když jste roznášel letáky nebo dělal improvizovaná představení?

"Samozřejmě, že jsme všichni měli strach, protože na ulicích Prahy se střílelo. To nebyla legrace. Naše rodina bydlela v Pařížské ulici a ta byla obsazena tanky, které tam stály a nahoře seděli vojáci a všichni měli v rukou zbraně. A občas se někde odněkud ozvaly salvy, dávky ze samopalu,... Kdo by neměl strach?"

A co bylo dál? Jak váš životní příběh pokračoval?

"Já jsem si potom začal zvažovat úlohu jedince v dějinách. Tak jsem sbalil kufr a zavolal jsem kamarádce, zpěvačce Přenosilové, o které jsem věděl, že má příbuzné ve Vídni, jestli se nechce se mnou svézt. No a jeli do Vídně. Pak jsem se vrátil po pětadvaceti letech."

Říkáte jednoduše "jeli jsme do Vídně". Určitě to tak jednoduché nebylo...

"Jednoduché to nebylo, protože cestou nás stavěly hlídky ruské armády a chtěly vidět oružije, prohledávaly auto, jestli nemáme zbraně. Rusové se hrozně se divili, že nemám motor v autě vpředu, ale vzadu. To je vždycky zmátlo. Nebudu popisovat detaily. Samozřejmě při každém tom zastavení, když vás obstoupí banda kluků se samopaly, kteří vlastně ani nevěděli, kde jsou, si uvědomujete, že jednomu ujede prst a už vás maminka neuvidí. Národ se po roce 1968 rozdělil na několik vrstev. Někteří byli rádi, to byli ti, co byli stoupenci té strany, která vládla. Někteří se připojili k takzvané mlčenlivé většině, někteří aktivněji, někteří pasivněji. A národ, jak v zahraničí, tak v tuzemsku, se rozdělil na ty, kteří si mysleli, že lidi, kteří odešli do emigrace, zbaběle zradili, a disidenti v emigraci si mysleli, že ti, co se připojili k té souhlasící, spolupracující mlčenlivé většině, také zradili národ. Čili pro mě byl ten 21. srpen takový bod v mém životě, kdy jsem si musel uvědomit, jakou úlohu hraju pro sebe a pro někoho jiného. A já na to vlastně nemám žádné odpovědi. Ty odpovědi jsou vždycky velice subjektivní, protože každý se musí zachovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Já mám jenom další otázky. Je jedinec, který opustí v dané historické situaci svůj národ - jako třeba Jan Amos Komenský - ale probůh já samozřejmě nejsem Jan Amos Komenský - zrádcem nebo pracuje na něčem, co se jeho národu může někdy hodit? A takový filosoficko-historický výsledek pro mě je, že když je člověk sám za sebe a snaží se být kvalitním člověkem, tak je jedno, kde je, ale pakliže chce patřit k nějakému národu, tak kvalitní jedinci jsou jako skupina kvalitní národ. A to je pro mě výsledek. Ale těch otázek okolo toho může být daleko víc."

Příspěvek jsme poprvé vysílali 21. srpna 2005, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.

27-08-2011