Svědectví o fotografii z Osvětimi

14-02-2010

V lednu uplynulo 65 let od osvobození nacistického koncentračního tábora v Osvětimi. I když je holocaust historiky důkladně zdokumentován, a člověk může mít pocit, že vše podstatné bylo k tomuto řečeno, stále se objevují nové detaily, nové osudy, které hrůzné události z II. světové války staví do nového světla. Sdružení Post Bellum, které pro Rádio Česko připravuje cyklus Příběhy 20. století, objevilo dobovou fotografii a s ní i nový a pozoruhodný příběh.

Držím před sebou fotografii. Je vzácná. Stará 64 let. Výjimečná je tím, že zachycuje průvod Židů na cestě v koncentračním táboře Osvětim. Jsou to Čechoslováci z Terezína a fotka byla pořízena v říjnu roku 1944. Podařilo se nám zjistit, kde se tato fotka vzala. Michal Šmíd z Ústavu pro studium totalitních režimů, jeden ze správců internetového portálu Paměť národa, vysvětlil:

Zdroj: Post BellumZdroj: Post Bellum "O fotografii víme, že náleží do souboru, kterému se říká osvětimské album. Jedná se o unikátní soubor 193 fotek, který našla mladá židovka, tehdy se jmenovala Lilli Jacob, později Zelmanovic-Meier. Byla to maďarská židovka, která prošla Osvětimí. Den po osvobození Osvětimi se snažila v bývalých barácích po dozorcích SS najít nějaké oblečení, protože jí byla zima, a čirou náhodou našla štos fotek. Vlastně se neví, jak je možné, že se fotografie zachovaly. Nacisté věrni pověstné německé důkladnosti se snažili velmi pečlivě zahladit stopy po svých zločinech. Dá se z toho například usuzovat, že se nejednalo o úřední materiály, ale o soukromé fotografie strážců," uvádí Šmíd.

Nejen tím je fotografie výjimečná. Snímek má totiž ještě jeden příběh. Fascinující a šokující. Podařilo se identifikovat dvě dívky na fotografii. V popředí se do objektivu usmívá Ilsa Maierová a před ní s pohledem k zemi kráčí Markéta Nováková. Jsou to přímé sestřenice, jejich matky byly sestry a jejich otcové bratři.

MN: "Já jsem rozená v Bratislavě, ale pocházíme z Moravy, kolem Brna."
IM: "Jmenuji se Ilsa Maierová, narodila jsem se 15. května dvaadvacet."

Markéta Nováková a Ilsa Maierová, zdroj: Post BellumMarkéta Nováková a Ilsa Maierová, zdroj: Post Bellum Obě dívky Ilsa a Markéta dodnes žijí. Obě dívky zázrakem přežily Osvětim. Tam byly transportovány v říjnu 1944. Možná by se tam bývaly nemusely dostat, kdyby se dobrovolně samy nepřihlásily. Obě si totiž v terezínském ghettu našly manžele. Vdaly se kvůli naději. Doufaly, že se vyhnou transportům na východ. Každou chvíli se z Terezína vypravovaly vlaky někam do Polska. Většinou se na seznamech transportovaných objevovali lidé v ghettu opuštěni nebo celé rodiny. Mladé manželské páry zůstávaly. Jenomže to byla jen iluze. Jejich věrnost je přivedla do Osvětimi.

MN: "Když byl on potom zařazen do transportu do Osvětimi, tak já jsem se dobrovolně k němu hlásila, my jsme neměli zdání, kam jedeme. Já jsem se cítila vdaná a znáte tu formuli, za celý život, kam jdeš, jdu i já. A tak jsme se dostala do Osvětimi."

IM: "Nikdy jsme spolu nežili, protože jakmile jsme se dostali do Osvětimi, tak muži šli tam a ženy jinam a už jsme spolu nikdy nebyli. To byla ironie, že já byla legálně vdaná, ale vlastně ne."

Ilsa Maierová popisuje šok, který zažila, když uviděla Osvětim. V tu chvíli si myslela, že přijely tábor postavit, protože všude kolem sebe viděla koňské stáje, opět se mýlila. Nacházela se v Osvětimi Birkenau, kde umírali tisíce lidí hladem, zimou nebo v plynových komorách. Když Ilsa popisuje Osvětim, vytahuje onu vzácnou fotografii, o které jsme se zmínil v úvodu:

"Já mám něco zajímavého, co jsme vám chtěla ukázat. Jednoho dne můj manžel a já, když jsme byli v New Yorku, jsme šli do knihkupectví a tam jsme našli knihu, která je jmenovala Commandant of Auschwitz, tam jsem našla tento obrázek. V knihkupectví jsem zařvala, protože tady jsem já a tady přede mnou Markéta."

"Už jsme ostříhaný a už nám dali deky."

Vzpomínáte si na ten průvod?

"Tohle jsou budovy těch bývalých koníren, kde nás ubytovali na těch palandách. To byly dva oddělené lágry a mezi nimi byla cesta. My jsme šli po té cestě, až jsme došli tam, kam nás chtěli ubytovat," popisují své zážitky obě ženy.

IM: "Typické pro mě, když se mě ptáte, jak jsem se cítila, tak já mám nějakou ochrannou reakci, že se usmívám. To dělám pokaždé, když mně něco nesedí, tak se usmívám a ani o tom nevím. Myslím, že to je určitý druh šoku, který si člověk neuvědomuje. Já jsem necítila vůbec nic."

A co to máte na hlavě? To je ještě něco z toho zdravotnictví?

MN: "Zdravotnictví v Auschwitzu už nebylo!"

IM: "To jsou šátky."

MN: "Ne, to jsou vložky, látkové vložky. Jelikož jsme byly mladé ženy, a tím pádem jsme měly menstruaci, a když nám přidělovali to oblečení, tak tam byl taky štos látkových vložek. A jen tak tam ležely a my jsme byly dost chytré, že jsme si řekly, že je říjen, je zima a my nemáme nic na hlavu. Tak jsme si to daly na hlavu."

IIsa Maierová a Markéta Nováková se sklánějí nad fotografií z roku 1944. Vracejí se jim vzpomínky, na které chtěly zapomenout, nejde to. Díky jejich svědectví víme přesně, co tomuto průvodu zachycenému na snímku předcházelo a následovalo.

MN: "Já jsem nešťastnou náhodou ještě v Terezíně upadla a měla jsme ruku v sádře, což automaticky znamenalo v Osvětimi smrt. Mně hrozně pomohli po výstupu z vagónu, jsme se museli se postavit do pětistupu a já jsem ruku v sádře držela vzadu, oni se ke mně těsně přilnuli, aby nebylo vidět a když dělali esesáci kontroly a chodili mezi námi v řadě, když byl v předu, tak jsem tu ruku neměla a on si toho nevšiml a když byl vzadu, tak jsem ji dala zase dopředu. Potom jsme se museli svlíknout a jít pod sprchy."

Ilsa Maierová a Markéta Nováková měly štěstí. Po šesti týdnech, protože byly fyzicky silné, odjely dalším transportem dál do pracovního lágru v komplexu Grossen Rossen, kde byly osvobozeny 8. května 1945.

Za války bylo zavražděno ve vyhlazovacích, pracovních táborech a ghettech skoro šest milionů lidí. Dosud se údaje o obětech nacistického tzv. konečného řešení židovské otázky zpřesňují hlavně kvůli zpřístupňování archivů v zemích bývalého sovětského bloku.

14-02-2010