Vnitřní emigrace autora státního znaku

05-09-2015

Český státní znak a také znaky mnoha měst a obcí jsou dílem předního českého heraldika Jiřího Loudy. Jeho životní osudy, které se uzavřely 1. září v 94 letech, přiblíží Historické obzory.

Jiří Louda, foto: ČTKJiří Louda, foto: ČTK Jiří Louda se narodil v říjnu roku 1920 v Kutné Hoře, jeho otec učil kreslení. A snad právě město, kde na slavnou historii narazíte na každé rohu, a rodinné prostředí nasměrovaly jeho další životní dráhu. Přihlásil se na ČVUT, místo studií ale přišla mobilizace. Zatímco se politické špičky pohraničních území vzdaly, Jiří Louda byl mezi těmi, kdo se rozhodli proti Hitlerovi bojovat. Odešel přes Polsko do Francie a nakonec se dostal do Velké Británie, kde sloužil u parašutistů. Kvůli zranění při výcviku, podle svých slov se zabořil při seskoku nohou nejspíše do zaječí nory, byl později poslán na zpravodajskou radiostanici. Za své působení v armádě byl vyznamenán Československým válečným křížem a Československou vojenskou medailí za zásluhy.

College of Arms, foto: Andreas Praefcke, Wikimedia CC BY 3.0College of Arms, foto: Andreas Praefcke, Wikimedia CC BY 3.0 Heraldice, oboru, ve kterém se později proslavil, se věnoval už za svého pobytu ve Spojeném království. Českému rozhlasu před časem popsal:

„Za války jsem měl to štěstí, že jsem se dostal na anglickou College of Arms, což je úřad, který jménem panovníka uděluje lidem znaky. Ve Velké Británii má na znak právo každá ctihodná osoba. Tam jsem se seznámil s odbornou stránkou heraldiky, nejenom tou výtvarnou. Po válce se heraldika stala mým soukromým únikem, takovou vnitřní emigrací."

K vnitřní emigraci ze státu, kterým se Československo po roce 1948 stalo, měl pádné důvody. Z armády byl jako mnoho jiných, kteří bojovali na nesprávné straně, ale někdy i těch, co bojovali na straně správné, propuštěn. Chvíli vyučoval angličtinu, nicméně vězení se nevyhnul. Více než rok bez soudu strávil na Mírově. Po svém propuštění pak dlouhá léta působil ve Vědecké knihovně v Olomouci a stále se věnoval heraldice. Jeho práce vycházely u nás i v zahraničí, soustředil se na erby panovnických a šlechtických rodů i znaky měst a obcí. V polovině šedesátých let byl částečně rehabilitován, po revoluci se pak dočkal úplné rehabilitace i povýšení na plukovníka. A své schopnosti a znalosti mohl uplatnit na nejvýznačnějším místě. Byl osloven kvůli novému státnímu znaku. "To bylo o Vánocích. V přízemí tohoto domu byla tehdy televize a přišli za mnou, abych něco řekl o tehdejším znaku. Zepsul jsem to, protože to by skutečně paskvil, to bylo nemožně uděláno po historické i výtvarné stránce. Odvysílalo se to a pak začátkem ledna jsem dostal z Hradu dopis, že to viděl pan prezident, tehdy ještě nebyl prezident, vysílalo se to o Vánocích, před volbou. V dopise stálo, že by pan prezident chtěl, abych přijel do Prahy, že bychom si pohovořili o tom, jak by měl znak vypadat. Dohodli jsme se pouze na podobě federálního znaku. A pan prezident nechtěl použít moravskou orlici, říkal, že sice po historické stránce to chápe, ale že by se mu to zdálo příliš přeplněné. Tak jsme to udělali jenom čtvrcené - českého lva se slovenským křížem."

Foto: Filip Jandourek, archiv Českého rozhlasuFoto: Filip Jandourek, archiv Českého rozhlasu O několik let později pak vytvořil i státní znak samostatné České republiky nebo prezidentskou vlajku. Přání mít svůj znak nepřicházela jen z nejvyšších míst, obraceli se na něj i starostové malých měst a obcí, takových znaků vytvořil za svůj život okolo dvou set. Vycházel při nich třeba ze starých pečetí a využíval i tzv. mluvících znaků. Byl členem mnoha odborných společností a mezinárodně uznávanou autoritou.

Vyznamenání mu nepřinesla jen vojenská dráha, možná více českých i zahraničních ocenění dostal právě díky heraldice. Prezident Václav Havel mu v roce 2000 udělil Medaili Za zásluhy.

05-09-2015