Patnáctiletý vítěz Concertina Praga Jan Čmejla na koncertním turné

Jan Čmejla, foto: Archiv Jana Čmejly

Je považovaný za jeden z největších hudebních talentů, sbírá mezinárodní i tuzemská ocenění, slavil úspěchy ve Spojených státech. Nyní poskytl rozhovor Rádiu Praha.

Jan Čmejla,  foto: Archiv Jana Čmejly

Prý se podobáš Potterovi, hraješ jako Mozart, co říkáš těm přezdívkám?

S tím Harry Potterem souhlasím, mám ho rád, viděl jsem všechny jeho filmy, jsem jeho fanoušek. Ale nikdy jsem neměl moc rád přezdívky, jako Malý Mozart a tak, protože jsem to já, nechci se prezentovat jako někdo jiný.

Určitě jsi velmi pilný. Jak se ti daří obsáhnout velký repertoár, vypilovat ho, nalézt správnou interpretaci do všech detailů a ještě zůstat v kontaktu s vrstevníky, kteří mají i jiné zájmy?

Na gymnáziu jsem neměl moc času na hudbu. Bylo to tam hodně školy. A teď jsem na Pražské konzervatoři, kde mám množství času na klavír, na přemýšlení a na cvičení. A hodně lidí mi říká, že jsme sice vzhledem mladý, ale uvnitř jsem mnohem starší. Nevím, jestli je to pravda, ale myslím si, že lidé mě vidí jako geniálního nebo alespoň velký talent. Ale já sám si připadám jako člověk, který má rád hudbu, hodně cvičí, ale přitom stále chodí ven s kamarády a užívá si volno.

Jak si ho užíváš?

Pokud mám čas, necvičím a potřebuji si také trochu oddechnout, tak chodím s kamarády do centra Prahy na kafe, povídám si s nimi, rád nakupuji, podnikáme takové normální věci.

Na co se obzvlášť těšíš po hudební stránce a po té stránce poznání nebo možná cestování?

Jan Čmejla,  foto: Concertino Praga
Co mě napomáhá k té hudbě…to si myslím, že je to takový dlouhodobý proces, že to chce hodně poslouchat různá díla. Poslouchat skladby, které hraji. Je třeba porozumět tomu, jak ta skladba vznikla, jaký byl záměr skladatele, v jaké byl náladě nebo jaké měl životní období. To si myslím, že je hodně důležité vědět, protože pak ta interpretace je silnější. Cestování je jako doplňková aktivita fajn, člověka to nadchne, a pomáhá k pochopení zpět v hudbě.

Co si myslíš, že je předností české klavírní školy?

Úplně nevím, protože jsem zažil různé typy škol, takže nevím, jestli je nějaká určitá škola, o které můžu říct, že je česká. Ale jsem hrozně rád, že ta česká klavírní škola, kterou jsem zažil já, tak klade důraz na zápis not. To si myslím, že je neuvěřitelně důležité, aby se dodržela dynamika a všechno, co je zapsané v notách. Samozřejmě se to může různě lišit. Ale to si myslím, že je předností české školy, že jsme schopní tu interpretaci dotáhnout k takovému „ideálu“.

Který z českých skladatelů je ti tvorbou nejbližší?

To je dobrá otázka. Mě velmi blízký z českých skladatelů je skladatel, kterého jsem právě objevil kvůli Concertinu, a tím je Vítězslav Novák. Já jsem ho už předtím znal, také jsem ho trochu hrál, a myslím si, že je velmi podceňovaný. Jeho tvorba je neuvěřitelně zajímavá. Není tak obsáhlá. Těch klavírních skladeb nemá tolik jako například Beethoven nebo podobně, ale je zajímavý. Je v něm kus takových ravelovských barev a strašně si vždycky užívám, když ho mohu hrát. Je mi ohromně blízký.

A objevil jsi i v jeho osobnosti něco zajímavého, co ti utkvělo?

No on byl žákem Antonína Dvořáka, to jsem sám do určité doby nevěděl. Byl to uzavřenější člověk, takže si myslím, že to v té jeho formě lze poznat, v některých částech.

Co oceňuješ na dnešních klavírních interpretech, ať už v Čechách nebo celosvětově?

Myslím, že za posledních 20-30 let, možná i 40, se ta interpretace pořád mění, posunuje. Například mohu srovnat geniálního klavíristu Horowitze a dnešního klavíristu Kissina. Jsou tam vidět rozdíly, ale přednes je samozřejmě pořád úžasný. Takže si myslím, že hudba se pořád mění. Pořád se budeme určitým způsobem posouvat a doufám, že to tak bude nadále.

Jan Čmejla,  foto: Khalil Balbaaki,  ČRo
A ty sám sebe vnímáš jako romantického interpreta nebo si myslíš, že to není vždy tak jednoznačné?

Já mám různá období, kdy jsem zapálený pro nějakého skladatele. Jedním z mých nejoblíbenějších skladatelů je Beethoven a také Rachmaninov. A myslím si, že víc lidí se najde v tom romantismu. Je tam přece jen větší svoboda projevu. Je možné do hudby více vložit vlastní emoce než je to například u barokní hudby. A také rád hraji hudbu 20. století, například Prokofjeva. Myslím, že nezáleží na období, ale když se člověk trefí do té skladby, do toho díla, tak mu to může sednout, ale i nemusí. Záleží na výběru repertoáru.

Na čem teď aktuálně pracuješ?

Pomalu už připravuji program na příští rok. Teď jsem se hodně zaměřil na klasicismus a romantismus. A baroko a 20. století jsem moc nedělal. Takže do toho se budu pouštět příští rok. Budu dělat hodně Bacha, celou Francouzskou suitu, a konečně se pustím do Prokofjeva, na kterého dlouho čekám. Budu dělat 7. sonátu, kterou psal v době války. Je to velmi dramatická, neuvěřitelně barvitá emoční skladba. Je hodně těžká, ale na první poslech jsem se do toho dost zamiloval, takže se na to hodně těším.

A mimo ten aktuální jihočeský festival, který absolvujete v rámci Concertina Praha, kde tě můžeme slyšet v nejbližších měsících nebo na podzim?

Jakmile skončí festival Concertino Praha, tak se budu připravovat na klavírní recitál, který bude daleko odtud. Bude se konat v Chicagu, v USA. Bude od sedmého července. No a pak si dám také nějaké prázdniny, protože tenhle rok jsem měl opravdu velmi plný. A příští rok budu mít nějaké koncerty po České republice, zatím ještě nevím. Pokud se to povede, tak vystoupím znovu s orchestrem…