Náš host: Za sinicemi z Třeboně až do Antarktidy

19-08-2006

Dnešním hostem Kaleidoskopu je profesor Jiří Komárek z Botanického ústavu Akademie věd České republiky v Třeboni. Začátkem letošního roku byl po dva měsíce jedním z obyvatel první české vědecké stanice v Antarktidě. Ta byla vybudována pod dohledem Masarykovy univerzity v Brně na Ostrově James Ross. Tento ostrov byl vybrán proto, že je dosud vědecky neprozkoumán a je ideální pro dlouhodobý ekologický výzkum. Nejbližší lidé od české stanice žijí hodinu letu vrtulníkem na argentinské polární stanici.

Pane profesore, jaké to je vyměnit malebnou jihočeskou krajinu, Třeboňsko, za nevlídnou, nehostinnou Antarktidu?

"Já bych neřekl, že je nevlídná a nehostinná. Antarktida je sice takový extrémní kontinent, na kterém se nedá trvale žít. Tam se jezdí jenom za vědou. Je ale nesmírně malebná a nesmírně krásná. Ten, kdo tam přijde, se určitě nadchne. My jsme pracovali hlavně v oblasti pobřežní Antarktidy a v letošním roce na české stanici, která byla letos dostavěna na Ostrově Jamese Rosse. Profesor Jiří Komárek, foto: AutorProfesor Jiří Komárek, foto: Autor Tento ostrov leží v severozápadní části Wedellova moře, na dohled Antarktického polostrova. A je to ostrov nesmírně krásný, jednak svými krásnými scenériemi s výhledem na pohoří a celý Antarktický poloostrov, jednak vlastním prostředím. Celá severní část ostrova je odledněna, jižní část je pokryta ledovcem kontinentálního typu. Rozhodně to ale není pusté prostředí. Myslím, že viděno pohledem i z té malebné jihočeské krajiny není návštěva této oblasti nijak deprimující nebo nějak zvlášť stresující. To vůbec ne."

Z toho, co jste řekl, když jste použil slůvka letos, vyplývá, že jste nebyl v Antarktidě poprvé..

"Dostal jsem se tam už dříve. V každém případě v tom hrály také trochu roli i romantické představy z klukovských let. Ostrov Jamese Rosse, foto: NASAOstrov Jamese Rosse, foto: NASA Hlavně mě tam ale lákal profesionální zájem, a to studium cyanobakterií, tedy sinic, což je moje profese. Nejvíc jsem pracoval na polské stanici, která je umístěna rovněž na velice malebném místě na Ostrově Krále Jiřího v Jižních Shetlandech. Na této stanici jsem pracoval nejdelší dobu. Potom jsem byl také pozván ke spolupráci na uruguayské polární stanici, které je v jiné části téhož ostrova. To byla hlavní místa, kde jsem mohl pracovat přímo na mých projektech."

I když je pobyt v Antarktidě během tamního krátkého léta snesitelný, přesto určitě vyžaduje od člověka dobrou fyzickou i psychickou kondici. Vám bylo letos už 75 let. Čemu vděčíte za takovou záviděníhodnou kondici?

"Na to se těžko odpovídá. Zatím si to prostě ještě mohu ze zdravotních důvodů dovolit. Ještě to zvládám a dokud to zvládám, tak je to dobré."

Už jste pane profesore prozradil, že oblastí vašeho vědeckého zájmu jsou řasy a hlavně sinice. Položím laickou otázku. Proč musí vědec kvůli řasám nebo sinicím jezdit tak daleko?

Ono je to spojeno s tím, čemu říkáme eutrofizace biosféry, kdy se zvyšují výhodné nutriční podmínky pro rozvoj těchto mikroorganismů všude na světě, dokonce už i v mořích, kde to dříve vůbec nebyl problém. Vezměte si jenom množství fosfátů, které jdou do odpadních vod! Sinice se tedy v posledních desetiletích stávají problémem ve všech ekosystémech na celém povrchu Země, i u nás. Právě studium sinic v extrémních situacích je velice cenné. U sinic je zajímavé to, že to jsou vlastně nejstarší organismy s rostlinným metabolismem. Vyvinuly se v raném prekambriu. Od té doby si udržely svou strukturu a svou podobu po stamiliony let a bez ztráty vitality. Dnes ještě ta jejich vitalita naopak stále narůstá. A to je ohromný evoluční a biologický problém, jak to ty sinice dělají, že po miliony let - ono se nedá říci, že se nemění, protože samozřejmě existuje vývoj, musí existovat vývoj v biologickém materiálu - zůstávají jaksi na první pohled nepříliš změněny, třeba morfologicky. To je tedy celý komplexní problém, kdy Antarktida je vlastně jen jedna, i když velice zajímavá, část tohoto problému. Sinice mají ještě jednu zvláštnost, jsou to jediné fototrofní organismy, které dokáží vázat vzdušný dusík. Zatím se tedy jeví, že ten jejich vývoj, vývoj geonomu, genetického základu, byl z vývojového hlediska neobyčejně šťastný."

Dá se říci, že sinice svým způsobem nastartovaly rozvoj vyšších, cévnatých rostlin?

"Do jisté míry ano, protože jejich další vlastností je, že poměrně lehce vstupují do symbiózy s jinými organismy. Dnes už se všeobecně přijímá symbiotická teorie, jako takový základ evoluce všech rostlin. Byla už prokázána genetická spojitost mezi prokaryotními sinicemi a mezi chloroplasty vyšších rostlin."

Na ostrově Jamese Rosse, kde je umístěna česká antarktická základna, prý došlo v posledních letech k částečnému odlednění. To by se dalo vykládat jako důsledek globálního oteplování planety. Pozoroval jste tam skutečně nějaké takové příznaky a nebyl váš výzkum veden také snahou zjistit, jak po tom odlednění probíhá do takových míst návrat života?

"Nemohu říci, že bych na ostrově zrovna já pozoroval důsledky globálního oteplování, protože jsem byl na James Rossu letos poprvé. Pracoval jsem tam ale s kolegou, který tam byl už podruhé a který právě na všelicos poukazoval. Všeobecně se dá říci, že určité indicie globálního oteplování na ostrově i v celé oblasti jsou. Byl jsem dvakrát na polské stanici. Hned kousek za stanicí je veliký ledovec a ten evidentně za dva roky ustoupil. I za ty dva roky tam skutečně byla celá řada pozorovatelných příznaků, že dochází k určitému ústupu ledovců a také k tání permafrostu. Co se týče naší problematiky, ano, to právě jeden z našich projektů. Osidlování nových deglaciovaných, odledněných, půd je jedním z hlavních bodů našeho programu."

Tak to byl náš host, profesor Jiří Komárek z Botanického ústavu Akademie věd České republiky. Ve chvíli, kdy se tento rozhovor vysílá, už Jiří Komárek vědecky pracuje v jiném extrémním prostředí, tentokrát jde o tropický prales v Belize v jižní Americe, a to v rámci projektu, který sponzoruje Kalifornská univerzita.

19-08-2006