Panorama: Doplácejí naši vědci na to, že jsou příslušníky malého národa?

czech_business_weekly3.jpg

Občas je slyšet výtka, že čeští vědci v prestižních zahraničních časopisech příliš nepublikují. A to prý svědčí o tom, že úroveň české vědy nedosahuje vždy evropské, natož světové úrovně. Na druhé straně je zřejmé, že efektivita vědecké činnosti v posledních letech významně stoupla a značně se zvýšil právě počet prací publikovaných v předních mezinárodních časopisech. Zaznívají ale také hlasy, že čeští vědci mohou být ve snaze umístit svůj příspěvek v renomovaném časopise znevýhodněni tím, že jsou prostě příslušníky malého národa. Hraje tento fakt skutečně roli? Položil jsem tuto otázku třem osobnostem české vědy.

Helena Illnerová,  foto: autor
Hovoří Helena Illnerová, první žena, která stála v čele Akademie věd České republiky, a světově uznávaná odbornice přes biologické rytmy.

„Věda je trochu mafie. Ne úplně, ale trošíčku ano. Kdokoliv, kdo má přístup ke světové vědě ví, že kontakty jsou důležité. Je důležité, aby byl člověk viděn na konferencích, je důležité, aby byl člověk citován, aby měl ohlas svých prací. To je zapotřebí, aby měl kontakty s jinými laboratořemi, aby s nimi spolupracoval. Nepochybuji vůbec o tom, že důležité je mít také kontakty do některých časopisů. Vědci, kteří jsou známí a jsou z té které země, třeba z USA, z Anglie, se dostanou lépe do některých světových časopisů, protože budou už znát okruh redaktorů, budou s nimi moci jinak komunikovat, než když chce někdo proniknout z nějaké malé neznámé země. Tento stav se samozřejmě lepší. Bylo velice obtížné proniknout do dobrých časopisů za dob komunismu. My jsme měli jednu vynikající publikaci, kterou jsme poslali do velice prestižního časopisu Science. Oni nám ji nevzali s tím, že to výborné a ať to pošleme do něčeho specializovaného. Za rok se tam objevila velice podobná publikace. Člověk vidí, že se měřilo dvojím loktem. Jsem naprosto přesvědčena, že stále se jím trochu měří. S tím se asi nedá příliš dělat.“


Jaroslav Flegr,  foto: autor
Kniha profesora Jaroslava Flegra z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Zamrzlá evoluce vyvolala v uplynulých měsících velký rozruch. Získala spoustu obdivovatelů a vyvolala i ostré kritické reakce. Nestává se tak často, aby se čtenáři dostala do rukou česká kniha o zcela nové vědecké teorii. Evoluce totiž podle Jaroslava Flegra probíhá poněkud jinak, než si představoval Darwin. Kniha získala v roce 2007 prestižní literární cenu v soutěži Magnesia Litera. Bylo by snazší seznámit světovou veřejnost s novou teorií, kdyby byl Jaroslav Flegr třeba Američan?

„Určitě ano, ale jde o to, jestli bych na tuto teorii přišel. V něčem je tady kupodivu klima příznivější pro uvažování do takové hloubky. Dnes se to ale dost mění. Dnes už je to dost podobné systému, jak se dělá věda na Západě. Ještě před pár lety – částečně kvůli nedostatku finančních prostředků – jsme měli poměrně dost času na přemýšlení. Dnes člověk velkou část času tráví tím, že píše grantové návrhy, grantové zprávy a podobné činnosti. Sežene peníze na výzkum, takže dělá výzkum a už nemá až tak čas si třeba sednout a přemýšlet. Na hlavní řešení teorie evoluční plasticity jsem přišel v okamžiku, kdy jsem psal učebnici evoluční biologie. Tu jsem psal vlastně sedm let. Neumím si představit, že bych fungoval na nějaké prestižní západní univerzitě a sedm let ze svého života trávil tím, že budu psát nějakou učebnici. Dnes píše učebnici většinou kolektiv autorů, protože na to zkrátka nemají čas. Zase jsem tedy měl tuto výhodu. Co se týče popularizace nebo publikování je to samozřejmě velký handicap. V okamžiku, kdy pošlu svou publikaci - a myslím, že docela zajímavou, teď nemám na mysli teorii o zamrzlé plasticitě, ale publikaci z evoluční parazitologie - do Science nebo Nature, tak se mi do tří dnů vrátí zpátky s tím, že to mám poslat do nějakého specializovaného časopisu. Myslím, že kdyby na stejné téma a se stejně doloženými výsledky tam poslal publikaci někdo z nějaké prestižní britské univerzity, minimálně do recenzního řízení by se dostala.“


Julius Lukeš,  foto: autor
Boji proti patogenním cizopasníkům, kteří vyvolávají smrtelnou spavou nemoc nebo zákeřnou Leshmaniózu, se velmi úspěšně – a na mezinárodní úrovni - věnuje tým profesora Julia Lukeše z Biologického centra Akademie věd České republiky v Českých Budějovicích. Za dosažené výsledky získal loni prestižní Cenu akademie věd. Jsou podle profesora Lukeše čeští vědci v přístupu k prestižním zahraničním časopisům poněkud diskriminováni tím, že jsou příslušníky malého národa a že čeština není světový jazyk?

„To je dobrá otázka. Donedávna jsem si myslel, že na tom něco bude, že třeba strádáme tím, že v našem názvu uvedeno České Budějovice, což je nevyslovitelné jméno našeho města, a tím pádem, že jsme pro zahraniční časopisy špatně čitelní, i po vědecké stránce. Navíc tento názor šíří celá řada českých vědců. Já svůj názor změnil, a to na základě několika dobrých důvodů. Zjistil jsem, že i špičkoví vědci v zahraničí často bojují, jejich články jsou zamítány. Takže to jenom něco, co se děje nám. Také si myslím, že už je dost dlouhá doba od chvíle, kdy jsme se stali součástí Evropské unie a kdy tady není železná opona, takže jsme vnímáni jako normální, seriózní evropská země, kde běží pravidla pro financování a publikování vědecké práce. Já bych tedy naopak šířil takovou atmosféru, že jednání s českým vědcem v zahraničním prostředí je v naprosté většině případů férové a že český vědec by se měl spíše zamýšlet nad tím, jestli opravdu jeho výsledky jsou špičkové, jestli obstojí v konkurenci, jestli to, že jeho článek je zamítnut nebo kriticky posuzován není prostě způsobeno tím, že není dostatečně dobrý. Je to trošku takové bolestínství, které Češi rádi s sebou nosí a historicky ho v sobě utvrzují. Myslím, že by bylo velice smutné, kdyby v tomto případě bylo široce aplikováno."