Téma měsíce: Darwin měl pravdu, ale něco jeho teorie nedokáže vysvětlit

28-02-2009

Letos si připomínáme hned dvojí výročí spojené se jménem badatele Charlese Darwina. Před několika dny uplynulo 200 let od jeho narození a na podzim tomu bude 150 let od vydání jeho nejslavnějšího díla O původu druhů přírodním výběrem. Darwin v ní vlastně zpochybnil všechno, čemu lidé dosud svatosvatě věřili. Ostatně sám Darwin, který vystudoval teologii, odjížděl na výzkumnou cestu kolem světa jako hluboce věřící člověk. Jak ale sám napsal, ve středním věku už byl agnostikem. Neznamená to, že by Boha popíral. Nevěřil ale v univerzální řád daný světu zvnějšku, ani tomu, že člověk zaujímá v přírodě nějaké privilegované místo. Asi žádná jiná teorie nebyla v historii tolik oslavována a zároveň hanobena a ostře odmítána. Vášnivé spory o Darwina hýbou světem dodnes. Úplně jednotní nejsou ani biologové, ačkoliv drtivá většina z nich se základní Darwinovo ideou o evoluci druhů souhlasí. Mnozí si ale myslí, že Darwin nemohl popsat evoluci života zcela přesně. V něčem se mohl mýlit. Vždyť tehdy ani nemohl vědět, co jsou to Mendlovy dědičné zákony, nemluvě už o DNA. Mezi těmi, kdo se snaží poukázat na některé možné nesrovnalosti v Darwinově teorii, je i profesor Jaroslav Flegr, evoluční biolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Mimochodem autor jediné a odborníky i vzdělanější laickou veřejností ceněné vysokoškolské učebnice Evoluční biologie. Před dvěma roky vyvolal profesor Flegr velký rozruch svou příjemně čtivou knihou Zamrzlá evoluce, díky které vstoupil do podvědomí i širší veřejnosti. Kniha vyhrála i cenu Magnesia litera v kategorii naučné literatury. Bigotním strážcům Darwinova učení z ní naskakuje husí kůže Jenže, kde by byla věda, kdyby se v ní čas od času nevyskytovali podobní „provokatéři“?

Profesor Jaroslav Flegr přitom Darwina jednoznačně nepopírá. Existenci evoluce považuje za zcela prokázanou.

„Organismy se vyvíjejí. Jednotlivé druhy vznikly z jednoho společného předka. To se nemění, to je v pořádku. Druhá věc, na kterou Darwin přišel, bylo, že účelné vlastnosti to, jak jsou rostliny či živočichové přizpůsobeni svému prostředí, vznikly mechanismem přirozeného výběru.Ty, které náhodně získaly díky mutaci nějakou výhodnou vlastnost, zanechaly víc potomků a ti zdědili tuto vlastnost. Oba tyto hlavní Darwinovy objevy zůstávají.“

Jaroslav Flegr, foto: autorJaroslav Flegr, foto: autor Nové vědecké poznatky ale ukázaly, že u pohlavně se rozmnožujících organismů nemůže mechanismus přirozeného výběru fungovat tak přímočaře, jak si to představoval Darwin. Chybí zde jedna základní vlastnost nutná pro fungování evoluce, totiž dědičnost biologické zdatnosti. Neplatí tedy obecná představa, že tzv. dobré geny se sčítají. Naopak geny rodičů se u mláďat namixují v úplně nových kombinacích, takže dobré vlastnosti rodičů se nesčítají, ani neprůměrují. A pak je zde další Darwinův omyl. Druhy se nevyvíjejí postupně, ale jakoby skokem. Proto prý také paleontologům stále chybí na úrovni druhů ty neustále hledané mezičlánky.

„Mě se podařilo ty skupiny poznatků, které jako by protiřečily klasické Darwinově teorii, skloubit s Darwinovou teorií.“

Říká profesor Flegr. Podle jeho teorie podléhají pohlavně se rozmnožující druhy evoluci pouze několik desítek tisíc let po svém vzniku. Dojde k tomu tehdy, když se hodně malá část určité populace odštěpí od té hlavní a začne se vyvíjet v izolaci, třeba na nějakém ostrově.

„Odnesly si tam jen malou část genetické variability. A tím pádem, když tak vznikne nová mutace, tak se pokaždé vyskytuje v kontextu stejných genů. Nemohou to kazit jedinci, kteří by přicházeli z hlavní populace. Proto se ta malá populace může snadněji evolučně vyvíjet.“

Zkrátka když se u druhu geneticky stejnorodého vyskytne nějaká výhodná mutace u rodičů, přenese se i na potomky. A nový druh se může vyvíjet podle klasické Darwinovy představy. Druh je takříkajíc plastický. Ale to trvá jen do doby než se v genofondu izolované populace nahromadí hodně variant od jednotlivých genů. Potom nový druh zase jako by evolučně zamrzne. V polymorfní populaci už těžko úplně zvítězí nějaká varianta genů, nedochází už k dědičnosti biologické zdatnosti. Druhy od té doby začínají fungovat jako by byly gumové.

„Když na ně působíme selekčním tlakem, sice se tomu tlaku podvolí, ale když přestaneme, tak se vrátí zpátky.“

Profesor Jaroslav Flegr dává jako příklad šlechtitele, kteří dokáží vytvarovat určité plemeno do různých forem. Po určité době ale přešlechtění jedinci ztrácí životaschopnost. Kdyby se pak třeba vyšlechtěné rasy psů pustily do volné přírody, za několik generací by se vrátily ke své původní formě jakéhosi univerzálního voříška. Evolučně zamrzlé druhy, tedy i lidé, jsou ale podle profesora Flegra nakonec stejně odsouzeny k zániku, i když některé za určitých okolností mohou dát možnost vzniku nějakému úplně novému druhu. Jak už bylo řečeno, profesor Flegr vyprovokoval svou „kacířskou“ teorií některé fundamentální Darwinisty k vášnivým protestům. Zazněly ale také hlasy o nemístném exhibicionismu, což mohl vyvolat i Flegrův barvitý a lehce ironicko potměšilý styl, se kterým občas nahlíží na vědeckou komunitu. Běžný čtenář naopak Flegrovy vsuvky vítá jak příjemné odlehčení složitého tématu.

28-02-2009