Dosud nenamalované obrazy

12-09-2004

Manželé Eva a Jan Švankmajerovi v současné době, při příležitosti sedmdesátin Jana Švankmajera, vystavují svoji společnou výtvarnou tvorbu na Pražském hradě pod "neuměleckým" názvem Jídlo. Výstavu navštívilo už 10 000 lidí a pro velký zájem byla dokonce prodloužena. Zatímco Jan Švankmajer se kromě toho věnuje ještě filmové tvorbě, jeho ženu nedávný ediční počin Torstu připomněl jako básnířku. Její poezii bude věnována dnešní knihovnička.

Soubor básnického díla významné české surrealistické malířky, zabývající se též keramikou, plakátem, scénografií, kresleným filmem a tvorbou divadelních kostýmů, nese Název Dosud nenamalované obrazy. Zahrnuje samizdatovou básnickou sbírku Samoty a citace z roku 1987 a veškeré dosud knižně netištěné autorčiny básně. Švankmajerová osobně potvrdila, že většina otištěných básní je staršího data:

Eva Švankmajerová, foto:ČTKEva Švankmajerová, foto:ČTK "Ta první část Citace a samoty dokonce vyšla, v samizdatu, Dosud nenamalované obrazy vznikaly průběžně od 60. let, tady jsou od roku 1974 do roku 1992. Ony to skutečně byly poznámky k obrazům, ale později, nebo zároveň s tím malováním vyšlo najevo, že je to poezie. Kromě toho, že jsou to přípravné poznámky k obrazům, jsem něco vydala z ruky: některé trochu erotické básně pro Analogon a asi čtyři dosud nenamalované obrazy. Pan Šulc z Torstu mi tehdy vzkázal, že to jednou vydá. Já mu to nevěřila, říkala jsem si, že v Torstu bude asi fronta autorů, že na mě nepřijde řada, ale jo. Přišel. Tak jsem musela prohlédnout krabice, tašky, šuplíky, trochu to přepsat - no a takto to dopadlo. Knížka je."

Bohužel se většina nápadů takto literárně podchycených už své výtvarné realizace nedočkala.

"Jakmile je to už vytištěné, takto zarámované, tak se ztrácí ten prvotní elán to malovat. Ale úplně pravda to není, protože jsem našla několik prvků, které s konkrétními obrazy jsou společné," připouští autorka a dodává, že vedle poezie se věnuje také próze: "V samizdatu a později v Analogonu vyšlo romaneto Jeskyně Baradla, dokonce vyšla přeložená do angličtiny. Pak jsem s Vratislavem Effenbergerem psala Biče svědomí. To jsme si vzájemně vyměňovali jednotlivé listy, ve kterých se snažil jeden druhému zmařit vývoj událostí, i slohově nebo stylisticky. bylo to pěkné, byla to krásná hra..."

Manželé Švankmajerovi jsou předními představiteli současného českého surrealismu. Jeho hlavní tribunou je revue Analogon, v jejímž okruhu také probíhá většina kontaktů lidí, kteří se k tomuto uměleckému směru hlásí.

"Převážně se ta setkání odehrávají kolem vydávání Analogonu. To je dost práce. Středem té práce je František Dryje a Bruno Solařík, lidé, kteří se nejsystematičtěji věnují iniciativě. Jsou různé sféry zájmů. Nádvorníková třeba má letitý zájem o l´art brut, o mediumní kresby, které nachází, zná se s těmi lidmi, má k tomu úžasné studie. S Janem je to trošku tak, že pokud točí, tak pro něj neexistují žádné schůzky, jede od rána od šesti do jedné v noci a jak dlouho to trvá, tak dlouho to trvá."

Knihu Evy Švankmajerové Dosud nenamalované obrazy vydal v roce 2003 Torst. Poslechněte si nyní zkrácenou recenzi Jana Nejedlého, redaktora literárního obtýdeníku Tvar. Čte autor:

"Jestliže básník Petr Borkovec vydal sbírku Needle-book, tedy knihu-jehlu, či spíše ozdobný jehelníček, pak se souborem básní Evy Švankmajerové Dosud nenamalované obrazy k nám přichází kniha-ježek, kniha obalená ostny, která si nebere servítky a která svou pichlavou nepoddajností nepustí čtenáře na dotek. Ačkoli jde o poezii víceméně autobiografickou, známá surrealistická básnířka tu neotvírá srdce dokořán. Jen škvírami můžeme občas zahlédnout ženské tělo letící časem, které snad patří autorce, ale možná je to jen další figura vypadlá na papír z plátna jejích obrazů." (...) Básnický soubor Evy Švankmajerové tvoří čtyři oddíly. Samoty a citace, tedy upravená verze samizdatové sbírky z roku 1987 a dosud netištěné cykly Sen, Jak jen vyzvědět a Dosud nenamalované obrazy. Posledně jmenovaný oddíl se podobá jakémusi verbálnímu skicáři, v němž se z výtvarných technik stávají metafory a z barev pak konkrétní pocity, atmosféry, nálady či bolesti. Autorčino kreslení slovy spojuje zvláštní záliba v teatrálnosti. Skutečnost je trochu namalována, čas napůl zamrzlý, a do těchto kulis pak štětce, tenký a vratký vpisují útržky příběhů a vzpomínek. Volný verš občas zahuštěný rýmem tu pracuje ve službách potlačované melancholie. Co na tom, že hojně skrývané pod drapérií vzteku a zloby. (...) Proud řeči je přerývaný, co řádek, to jeden tah štětcem namočeným v jiné barvě či vzpomínce, perspektiva rozostřená, konec do ztracena. Klíč k básni se tak pro nezasvěcence občas nachází až příliš hluboko v autorčině osobním prožitku. Jako nejsrozumitelnější se v tomto smyslu jeví úvodní cyklus Samoty a citace napsaný v normalizačním bezčasí. Osobní rovina se tu víc stýká s rovinou veřejnou, sebeironie se mísí s alergií na zpupnost mocipánů všeho druhu i na servilnost spořádaných občanů. Zasvé berou falešné idyly, z nichž zvlášť tzv. čecháčkovství leží autorce v žaludku nejvíc, což potvrdila už v imaginatiivní próze Jeskyně Baradla z 80. let. Ale i zde se najdou pasáže, které si čtenáře drží od těla a nevpustí ho blíž. I zde bychom mohli žehrat nad spisovatelčinou marnotratností, která si s nějakým slovíčkem navíc nedělá starosti, i nad absencí alespoň latentní hudebnosti veršů, která má na svědomí trochu vrávoravé, těžkopádné tempo celé knihy. Nicméně zalistujeme-li sbírkami současné ženské poezie, trak enigmatický, nepatetický a samorostlý hlas hned tak nezaslechneme."

- soudí reprezentant mladé kritické generace Jan Nejedlý. Tím jsme uzavřeli dnešní rubriku věnovanou básnické tvorbě výtvarnice Evy Švankmajerové.

12-09-2004