Ferdinand Stočes: Předat čínskou poezii současnému posluchači

0:00
/
0:00

Ferdinand Stočes je původním povoláním odborník na tropické a subtropické zemědělství. Během mnoha let strávených v zahraničí se vracel ke své oblíbené poezii mládí, Zpěvům staré Číny, které před válkou a po válce vydával Bohumil Mathesius. Stočes objevil překvapivá fakta o neautentickém původu části této poezie, rozhodl se studovat čínštinu a z padesáti tisíc staročínských básní vybral a nově přeložil antologii Písně a verše staré Číny. Nyní za ni získal cenu Magnesia Litera.

Čínská poezie byla ve své velké většině určena pro hlasité přednášení. Má to nějaký speciální důsledek pro tu poezii? Odráží se to v ní nějak?

"V celé tradici čínské poezie prakticky nikdy nebyla poezie jenom čtena, vždycky byla recitována, nebo spíš by se dalo říct, že to byla taková psalmodie. Prostě oni velmi často sami sebe doprovázeli na nějaký hudební nástroj, zejména na loutnu, takže ta poezie žila. A proto já se snažím ve svém přístupu, ať už ve francouzštině nebo angličtině, aby tomu bylo taky tak. A abych kontroloval rytmus a harmonii zvuku, vždycky jsem se ty básně učil sám zpaměti. A chodil jsem a recitoval ty básně, a zkoumal, jsem jestli to někde nezadrhuje. A když jsem zjistil, že to někde drhne nebo že někdo nerozumí, tak jsem báseň opravil. Aby to bylo tak, jak tomu bylo v té Číně."

Ferdinand Stočes,  foto: Magda Segertová
Vy vlastně rekonstruujete tu báseň ne v textu, ale v aktu sdělování. Je ale šance, že se to dnešní čtenář bude učit zpaměti? Že ji dnes bude někomu přednášet? U nás taková tradice není, na to nejsme zvyklí...

"Já to nevím, jak je to dnes, ale dobře si vzpomínám, že když jsem byl pozván u nás v Česku nebo ve Francii na takové soireé poezie, byl nesmírný rozdíl, když někdo vystoupil a řekl verše zpaměti, a ty verše měly perfektní rytmus a harmonii zvuku. A nebo když tam někdo přišel a místo do publika se musel dívat do textu a snažil se, protože často tam je pološero, tak se snažil přečíst z třesoucích se rukou básničku, tak samozřejmě lze stěží vyvolat ten dojem, který sledujete, protože ani nemáte kontakt s publikem. Takže jsem přesvědčen, že i dnes je to přístup oprávněný. Ale je samozřejmé, že to je zvláštní nárok, není to tak jednoduché a nelze po kažném chtít, aby to takto dělal.

Ale lidé mají různé přístupy. Já dávám přednost tomu spolupracovat s nějakým sinologem a vytvořit takovou báseň, která žije. Než někdo jiný, kdo si báseň udělá sám podle svých sinologických znalostí, ale ta báseň nežije. Ta báseň je mrtvou relikvií, dokumentem doby nebo nějaké události, ale to potom je úplně jiný přístup. Můj cíl není vůbec dělat vědu, to ať dělají sinologové. Já vezmu tu jejich vědu a udělám z toho něco, co sice obsahuje, ale co vytvoří dojem, který ten čínský básník zamýšlel, pro toho francouzského nebo českého posluchače."

Pane Stočesi, co vás osobně na té čínské poezii nejvíc láká, přitahuje, vzrušuje?

"Já bych řekl, že prostě ona má pro mě kouzlo něčeho, co je mi strašně blízké, jako bych to prožil, jako bych to znal. A přitom také něčeho tajemného, mystického, o čem jsem vždycky snil. Takže to neumím stoprocentně definovat, ale já to cítím. Já každou báseň cítím. Když si ji přečtu, tak buďto cítím, že ji můžu přeložit, protože je to něco, co cítím tak hluboce, že to mohu předat posluchači nebo čtenáři, a nebo to prostě nezvládám, vím, že to nemohu dokázat, a v takovém případě vezmu místo toho nějakou jinou básničku. Těch básní je tolik, že možnost výběru je před námi."