Ferdinand Vaněk, Havlovo alter ego

15-10-2006

Když slavil Václav Havel, spisovatel a politik, svoje 53. narozeniny, objevilo se v komunistickém Rudém právu blahopřání Ferdinandu Vaňkovi s Havlovou fotografií. Vtip prošel a přátelé z okruhu disidentů se smáli hlouposti komunistických novinářů. Veřejnost o Vaňkovi nevěděla nic a teprve z poprasku, který vypukl, se začínala dozvídat. Dnes, kdy Havel slaví sedmdesátiny, vyšla kniha s titulkem V hlavní roli Ferdinand Vaněk.

Dnes již klasický dialog z Audience (1978) poprvé uvedl na scénu postavu Ferdinanda Vaňka, zde disidenta intelektuála zaměstnaného v pivovaru. V režii Luboše Pistoria účinkoval v tajně natočené inscenaci po boku Pavla Landovského sám autor. Postava se vrátila v dalších Havlových hrách a také v hrách Havlových přátel - Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dienstbiera. Hovoří Lenka Jungmannová, která všechny "vaňkovky" sebrala do jednoho svazku. Takže, kdo je to vlastně Ferdinand Vaněk?

"Na to se těžko odpovídá. Asi nejjednodušším způsobem se dá říct, že je to určité alter ego Václava Havla, ale je třeba upozornit na to, že je u Havla objekt soukromé autorské hry, nikoli potřeba nějakým způsobem se zobrazit. A už vůbec ne realisticky. Jiná podoba Ferdinanda Vaňka je potom v těch hrách ostatních autorů, totiž Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dienstbiera, kde myslím jednak Vaněk získává určité reálné autorské rysy Václava Havla. To je dáno i jejich přátelským vztahem a kamarádským, komunitním charakterem těch her, a jednak si myslím, že Vaněk v těchto ostatních "vaňkovkách" vlastnosti a zkušenosti taky těch svých autorů. Takže je to konglomerát vícero vlivů. Ale vlastně je to obraz, ať už jakkoli vytvořený, Václava Havla."

Proč o Vaňkovi psal Havel a proč o Vaňkovi psali ti ostatní?

"Když o tom Havel mluví v dlouhém rozhovoru Dálkový výslech, říká, že měli pravidelné schůzky u nich na chalupě a při téhle příležitosti si dělali, jak jsem pochopila, nějaké inscenované večery. Jednou ho napadlo napsat vyloženě pro pobavení kamarádů první vaňkovku, totiž Audienci. V literatuře se obvykle uvádí, že na to navázal Pavel Kohout svojí první vaňkovskou hrou, která se jmenuje Atest, tedy že nápad přenést Vaňka i do hry jiného autora je jeho. Já jsem u toho nebyla, tak se k tomu nemůžu vyjadřovat, nicméně pravda je, že se vaněk už předtím jako tzv. intertextová postava objevil už v jiné hře, totiž ve hře Pavla Landovského Sanitární noc, která je starší než Kohoutův Atest. To tedy není skutečná vaňkovská hra, protože má mnohem větší rozsah, ale ta postava Vaňka tam je, takže to prvenství je třeba připisovat Pavlovi Landovskému, jakkoli nemůžu říct, jak dlouho trvalo Kohoutovi, než Atest napsal. To byl taky důvod, proč jsem tu Sanitární noc, jakkoliv to není skutečná vaňkovka, zařadila do toho výboru."

Kromě Havla, Landovského a Kohouta je dalším autorem zahrnutým do antologie Jiří Dienstbier. Jak se Dienstbier dostal k psaní her?

"To je delší historie. Jeho hra z roku 1984 se jmenuje Příjem a je napsaná jako přátelské gesto Václavu havlovi, protože měli společnou zkušenost z vězení a ta hra o tom taky pojednává. Je volným - a domnívám se velice povedeným - pokračováním Audience v podstatě dějově po 10 letech. Dostala se do té kolekce jako poděkování nebo gesto havlovi. Ale není to jediná hra Jiřího Dienstbiera. On jako dramatik není vlastně známý a já se domnívám, že je to chyba, je to zase důsledek té příšerné doby, protože jeho hry, které vyšly jenom samozdatově, dnes v oficiální literatuře nejsou známy."

15-10-2006