Hana Bělohradská - autorka ve stínu

Hana Bělohradská
0:00
/
0:00

Česká literatura ztratila někdejší představitelku mladé prózy 60. let Hanu Bělohradskou. Spisovatelka, scenáristka a překladatelka z angličtiny zemřela na konci února ve věku 76 let. Její lidský i umělecký osud poznamenaný normalizací přiblíží Vilém Faltýnek.

Bělohradská se rozhodla věnovat naplno literatuře v době politického tání na začátku 60. let. Debutovala v roce 1962 novelou Bez krásy, bez límce, v níž rozvíjela kontrastní osudy obyvatel jednoho pražského domu v době okupace Československa. Hlavní postavou je starý židovský lékař, který zachraňuje člověka skrývajícího se před gestapem. Tuto prvotinu v roce 1964 zfilmoval Zbyněk Brynych pod názvem ... a pátý jezdec je Strach. Hovoří literární kritik Aleš Haman:

"Hana Bělohradská vstupovala do literatury na začátku 60. let a patřila ke generaci, které se v té době říkalo "mladá próza". Patřil k ní třeba Alexandr Kliment, ale byl v ní i Škvorecký, mj. třeba i Jan Otčenášek, který byl sice trochu starší, ale taky tam částečně patřil. Byla to próza, která se začala zabývat morálními otázkami soudobého člověka a Bělohradská patřila k těm autorům, kteří spojili tuhle problematiku postavení člověka, který je diskriminován ve společnosti, kteří ji spojili s otázkou diskriminace židů za okupace. Ono se to objevilo i u dalších autorů, třeba u Grossmanna nebo Škvoreckého v Sedmiramenném svícnu, což byl výborný postup, jak do literatury dostat otázky nerovnoprávného postavení člověka, omezování práv člověka atd., které by jinak byly narazily samozřejmě na odpor, kdyby je ti autoři byli otevřeně publikovali. V tom vidím hlavní význam Hany Bělohradské, protože ona patřila k těm autorům, kteří velice výrazně tuhle mravní tématiku na začátku 60. let podporovali.

Na druhé straně ona vnesla do literatury moment zájmu o lidské nitro, který také nebyl některými zasloužilými spisovateli považován za něco pozitivního, protože ta dogmatická literatura viděla člověka rozpolceného na dvě složky - na člověka veřejného a člověka soukromého. Mladá próza najednou přišla s novým viděním. Ona viděla člověka celistvě a nerozdělovala ho. Viděla, že to vnitřní je prolnuto s tím vnějším a to vadilo právě těm autorům, kteří byli zvyklí na tradiční rozdělení společenského a soukromého člověka. Rozrušovalo to kánon společenské angažovanosti. Takže Bělohradská patřila ke generaci, která otevírala nové obzory, nové vidění."

Hana Bělohradská zastávala podle Hamana od počátku nekonformní stanovisko k režimu a normalizační dvacetiletí ji proto odsunulo do pozadí. Směla psát pouze detektivky a překládat. Původní prózy vydává zase až v 90. letech, vyšly dvě knihy povídek Přešťastné manželství a Titanik, kde její téma nachází vyjádření v soudobé látce, znovu je tu kladen důraz na morální téma, ale v zásadě zůstává v ústraní. její poslední povídka vyjde posmrtně, na podzim v nakladatelství Listen. Hovoří nakladatel Boris Dočekal.

"Povídka Hany Bělohradské Smrt ministra, kterou jsme dostali nedávno, se odehrává v 50. letech, ale není to nějaká tragédie. Nepopravuje se tam, nezavírá, spíš je napsaná s nadhledem, trochou humoru, ironie. V té povídce se setkává mladá dívka s ministrem a ačkoliv tam nevznikne žádný milostný vztah, to setkání ovlivní myšlení té dívky do budoucna. Čili ani tak tam nejde o ten příběh, to je jen malý střípek, spíš o to, jestli má smysl se po letech nějak mstít za křivdy, jestli přijde zadostiučinění nebo nepřijde."

Literární kritik Aleš Haman přirovnává stavbu a pointování povídek Bělohradské ke klasikovi české povídky Janu Nerudovi. V době jejího návratu do literatury po roce 1989 ji ovšem zastínili slavní disidentští či emigrovavší autoři a vůbec špičky 60. let. Bylo její místo v literatuře 60. let tak významné, jak dodnes naznačuje novela Bez krásy, bez límce?

"Musím říct, že právě na tom začátku 60. let skutečně patřila Hana Bělohradská k autorům, kteří byli v popředí zájmu, třeba ještě společně s Klimentem. Ono tam byla ještě celá řada dalších jmen, jako Přibský, kteří dneskla už zapadli. Ale myslím si, že Hana Bělohradská tou schopností ostře vypointovat povídky patřila skutečně v 60. letech k předním autorům. A bohužel nedobrovolné odmlčení způsobilo, že se na ni zapomnělo, že se nezaslouženě dostala do ústraní."