Jan Novák, epik inspirovaný filmem

28-01-2007

Čechoameričan Jan Novák prorazil definitivní díru do českého povědomí románem Zatím dobrý. Strhující vyprávění o osudech bratrů Mašínových získalo v roce 2004 cenu Magnesia litera. Novák je také filmový scénárista, v exilu navázal kontakt s režisérem Milošem Formanem a vznikly společně napsané memoáry O čem vím? V současnosti vychází česky tato kniha znovu, v rozšířené podobě, a také Novákův nový román s lakonickým názvem Děda.

Jak dlouho ta kniha vznikala? Vypadá to jako velmi zásadní, skoro až životní téma...

"Vrací se mi to pořád, to je pravda. Jsou to příběhy z matčiny strany mé rodiny, které jsou obdobou mého prvního románu Milionový jeep, který postihoval tu samou dobu a rodinné příběhy z otcovy strany. Ten text jsem napsal kdysi dávno jako jednu větu v podstatě, skoro "Taneční hodiny pro starší a mírně pokročilé"... Vzalo ho jedno renomované nakladatelství v Americe, a pak mi ho vrátili, tak jsem na něj zanevřel. Nejdřív to tam nějaký redaktor vzal, a pak se mně dlouze omlouval, že to nemohl prosadit přes svého nadřízeného, že to není dost komerčně zajímavé. Tak jsem to nechal být a teď jsem se k tomu asi před rokem vrátil. Vrátil jsem se k tomu informován zkušeností scénáristy. A vyzvedl jsem příběh, který mi trochu mizel v tom psaní vlastním, a dopsal jsem různé věci, co byly potřeba dopsat, a vlastně jsem to zásadním způsobem přepsal během jednoho roku."

Ten příběh se tedy úzce váže k dědečkovi, který prožívá různé události a dějinné zvraty tady u nás v Československu. Psal jste ho v té druhé verzi pro českého čtenáře?

"To jsem upravoval pro českého čtenáře, až teprv když jsem upravoval překlad. Já píšu anglicky, tak jsem to psal normálně pro amerického... nebo vysvětluju věci Američanům, které nejsou potřeba vysvětlovat tady, takže tyhle věci jsem tam proškrtal. Ale v podstatě jsem to psal původně anglicky, i ten přepis, a pro českého čtenáře jsem to směřoval teprve při překladu. Druhá věc je, že ty knížky /Děda, Zatím dobrý, pozn. red./ jsou psané v podstatě o Češích, takže sem patří daleko víc, než patří do Ameriky."

Váš román se jmenuje Děda, v Čechách je notoricky známá Babička Boženy Němcové, je tahleta souvislost záměrná?

"Tak to mě vůbec nenapadlo... ne... není. Je tam ústřední děj, na který jsou navěšeny povídkové portréty lidí... ale já jsem strašně dlouho Babičku nečetl, abych vám fundovaně odpověděl. Jestli to je podobné, to musí zvážit někdo, kdo četl obě knížky."

Můžete pojmenovat téma té knihy? Je to nějaký mužský ideál, mužský vzor?

"Tohle je na mě příliš abstraktní otázka. Já když píšu, tak jsem naprosto instinktivní psavec, mě vždycky osloví nějaké téma, tak mě drapne, a teď se s ním potýkám nějakým způsobem a teprve při psaní si ujasňuju, co tím chci říct. Jak říkal Hrabal: já nejsem spisovatel, já jsem zapisovatel, tak já jsem taky zapisovatel. Ten ústřední příběh tady je můj příběh, to je naprosto autobiografický... já jsem se opravdu pokusil zabít člověka ve věku šesti let, abych pomstil tohohle dědu. Takže to se opravdu stalo. Ačkoliv potom to mělo úplně jinou dohru. ve skutečnosti se nestalo vůbec nic, po tom, co mnou splašené stádo jalovic přeběhlo krmiče, tak jsem ještě odběhl, on tam ležel v bahně a nic se mu nestalo, byl ožralý a nic se mu nestalo. kdežto v románu se to musí nějakým způsobem dohrát, tak tady má tahle skutečnost nějaké následky, to je dopsané, vyfabulované. Ale je to autobiografické a já píšu z břicha, tak je to psané z břicha."

Co to znamená psát z břicha?

"Že nepřekombinovávám spoustu věcí, nepíšu z hlavy jako lidi, kteří zvažujou, jaký to bude mít dopad na čtenáře a tak, já se prostě držím nějaké emoce a zajímají mě spíš ty obrazy, které to navazuje... První impuls je vždycky z břicha, k tomu je potřeba určité vzrušení, takové úplně emotivní, a pak přepisuju. To je jako když člověk něco úplně rychle namaluje, pak odstoupí tři kroky od plátna, podívá se na to a teď si vlastně ujasní: aha, tak tady to je nevyvážené na téhle straně, tady mi ten příběh ubíhá někam jinam, tuhle dějovou linku můžu vyhodit, protože jenom přitěžuje příběhu, tady mám postavu, která vlastně... to je scénáristický přístup: tady mám postavu, která může zahrát a nedělá zatím vůbec nic - a to je to přepisování. Já všechno přepisuju. A tím že přepisuju - napíšu to anglicky, pak to tady někdo přeloží, pak ještě přepisuju překlad, takže to přepisuju několikrát ve dvou řečech - tak věřím, že se to vždycky o něco zlepší."

Proč si nepřekládáte sám své romány?

"Já občas něco překládám, ale jednak jsem zjistil, že je docela přínosné, když to překládá někdo jiný, protože tam objevím věci, které bych přeložil jinak a hůř, a to co mi nesedí, si zase opravím... to je taky takový filmový přístup, že víc rukou dovede víc udělat. Taky se mi někdy strašně nechce do té práce. Třeba s Mašíny, když jsem před sebou viděl osmisetstránkovou knížku, se kterou jsem byl hotový, tam už nebylo co řešit, věděl jsem, že takhle to chci, a teď to přežvýkávat po sobě v takovém rozměru, na to jsem neměl sílu. Tak většinou to je z lennosti"

Jan Novák se narodil v roce 1953 v Kolíně, na vsi v jeho blízkosti se také román Děda odehrává. Do zahraničí odešel Jan Novák v roce 1969 s rodiči, ještě jako 16letý mladík. Vystudoval humanitní vědy v Chicagu. Jako spisovatel debutoval souborem povídek z prodstředí exilové komunity Sriptease Chicago. Spolupracoval na scénáři Formanova Valmonta a po revoluci i na českých filmech Šeptej a Báječná léta pod psa. Dnes píše především anglicky. Jak se jeho románům ve Státech daří?

"Tahle knížka, o které jsem mluvil, ta nevyšla, Mašínovi nevyšli, takže v poslední době moc dobře ne. Já bych je mohl vydat u malých nakladatelství, jenom aby vyšly, jenomže to nechci. To se ztratí a to nemá cenu, jenom vyplivnout do té strašné záplavy knih další kapku, to nemá cenu. Tak si říkám, že časem, až se třeba podaří film z Mašínů, tak se mi líp vydá knížka o nich a za tu můžu potom pověsit další knížky o nich. Takže čekám. Naštěstí tím že jsou to vlastně historické romány, tak tolik nestárnou, jako jiné věci."

28-01-2007