Lenka Reinerová: Vím, že se dnes píše jinak...

21-05-2006

Lenka Reinerová bývá označována jako "poslední německy píšící autorka z Prahy". Narodila se v roce 1916 pražském Karlíně a minulou středu oslavila své devadesáté narozeniny. Pro svůj židovský původ a politickou orientaci musela v r. 1939 Československo opustit. Přes Francii a Maroko se dostala do Mexika a do Prahy se vrátila až v roce 1948. Krátce působila i v zahraničním vysílání tehdejšího Československého rozhlasu. Zažila věznění v době procesů i publikační zákazy po sovětské okupaci. Od 80. let minulého století vydává svoje knihy v berlínském nakladatelství Aufbau. Do povědomí českých čtenářů se vrací až v 90. letech díky nakladatelství Labyrint. Více Vám už poví Vilém Faltýnek.

Lenka Reinerová patří dnes mezi kmenové autory nakladatelství Labyrint. Vůně mandlí je už třetí knížka, kterou jí Joachim Dvořák vydává. Německy vyšla v roce 1998, nyní se objevuje na knihkupeckých pultech i v českém překladu. Povídky spojuje symbolika kolejí, návratů a vzpomínek. Jsou zde texty starší (nejstarší Zablácené boty vznikla dokonce už za války) i zcela nové. Atmosféra povídek je výrazná, až čtenář dokáže odhadnout, v kterém období Reinerová text napsala.

"Vy říkáte, že ty povídky mají nějakou tehdejší atmosféru, řekněme to tak. Ale když je fabulujete kolem lidí, kteří existovali, které jste znal... Pokud jde o mě, já se pokouším, mám tu potřebu, o nich povídat. A nemusím je vždy plným jménem uvádět. Stačí, když ty lidi, které jsem znala, mohu nějakým způsobem oživit. Já vím, že se dneska píše jinak, ale já můžu psát jen tak, jak to dovedu, jak to cítím, a jak jsem to žila, abych to řekla úplně přesně. Z toho se člověk nevyvlékne, a taky nevím, proč by měl."

Jaká je tedy ta míra fabulace ve vašich povídkách? Kolik je tam autentického?

"U mě je to trochu směs. Já vycházím ze skutečnosti, kterou jsem znala, nebo o které vím, a pak samozřejmě musíte fabulovat, když z toho chcete udělat nějaký příběh. Nejdůležitější to bylo v té mé malé knížce, v té Kavárně nad Prahou: Ne všechno, co já tam kladu lidem do úst, doslovně tak řekli. Ale musím to, myslím, udělat tak, že to tak mohli říct. To je ten způsob, jak mluvili, mysleli, cítili, reagovali. Ano, fabulovat, ale když máte konkrétní osobu a když ji dokonce konkrétním jménem uvádíte, tak se při fabulaci musíte držet, do značné míry dokonce, reality, která byla. Já nemohu Kischovi, Kafkovi nebo komukoliv jinému klást do úst něco, co nikdy nebývali mohli takto říct."

Ve své nejznámější knize Kavárna nad Prahou Lenka Reinerová vzpomíná na všechny přátele a známé, jejichž životy se protnuly v Praze - Kafku, Broda, Weiskopfa, Heartfielda, Fuchse, Langera, Goldstückera i Foglara. Zvláštní pozornost pak věnuje vzpomínkám na novináře Egona Erwina Kische. Reinerová pochází z dvojjazyčného prostředí. Překládá tedy své německy psané texty do češtiny sama?

"V zásadě ne. Poněvadž jsem během posledních let psala německy, vycházela německy, živila se jako překladatelka, tedy pracovala s německým jazykem, tak se tento jazyk stal skutečně mým nářadím, mým instumentem. V němčině si i vymýšlím výrazy, například "das Traumkafe" neexistuje v žádném slovníku. Pak se mě někdo ptá, v jakém jazyce myslím: V nejrůznějších. Sama až se divím. Jedu někam tramvají a najednou přijdu na to, že nevím proč myslím francouzsky. Asi to souvisí s tím, o čem zrovna přemýšlím. Ale přeci jen, mým hlavním nástrojem se stala němčina. Poprvé v tomto svazku, ve Vůni mandlí, jsou poprvé texty, které jsem kdysi psala česky nebo jsem si je sama přeložila. Ale vím, že je správné, abych se nechala překládat."

Kolika jazyky vůbec mluvíte?

"Mě vždycky nějaký jazyk přibyl: vyrůstala jsem česko-německy, německo-česky. To tehdy v Praze nebylo nic tak strašně výjimečného. Pak, protože mám velmi málo škol, já jsem musela už v šestnácti nastoupit do práce, tak jsem byla toho názoru, že se musím dále vzdělávat, tak jsem šla tady v Praze na nějaký kurz angličtiny. Přišla nacistická okupace a já jsem se najednou ocitla ve Francii. tak jsem se musela naučit francouzsky. Hodně jsem se naučila tam, na začátku války ve vězení. No, a dostala jsem lodní lístek a vízum do Mexika. Ale tam se mluví španělsky. Ještě v Maroku jsem někde sehnala nějakou učebnici španělštiny a na přejezdu, který lodí trval několik týdnů, jsem se trošku naučila španělsky. Aby to nestačilo, vdala jsem se za Jugoslávce, vrátila jsem se s ním do Jugoslávie, cestou zase lodí, to trvalo nějakých týdnů, jsem se učila srbochorvatsky. Oni navíc píšou cyrilikou. Tak když to spočítám, to máme tu srbochotvatštinu, to je myslím celkem asi šest jazyků."

Ve vašich povídkách je patrný smysl pro přírodní popisy, zachycení atmosféry dne, atmosféry okamžiku - tady schopnost intenzivně prožít vlastní existenci. Souvisí to s vašimi krkolomnými životními osudy?

"Asi ano. Zároveň mám dvě vlastnosti. Jednak jsem velmi zvědavý člověk, mě velmi zajímá, co se kolem mě děje, co se s lidmi děje. A pak - já mám kladný postoj k životu. A to je rozhodující. A taky, čím jsem starší, a teď už jsem hodně stará, stává se to jistou nutností. Já jsem skutečně měla krkolomné osudy, ale on vám život zase nemůže každý druhý den nastolit nějakou velikánskou osobní událost, to nejde. Tak dokážu mít radost z maličkostí, třeba že mám přes týden doma kytku a ona mi pořád ještě kvete. Ale to myslím taky souvisí s tím pokročilým věkem, asi. A já jsem taky pořád ještě činná, pořád něco dělám. A to je taky dobré."

21-05-2006