Mikšíčkův Waldgang za dávnými obyvateli Sudet

16-04-2006

Mladý kulturolog Petr Mikšíček vydal loni knihu Sudetská pouť aneb Waldgang. Přestože je to jeho knižní debut, byl za něj nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. Mikčíček je hostem dnešní rubriky Knihovnička Radia Praha. Připravil ji Vilém Faltýnek. O čem tedy bude řeč? O putování českým pohraničím, které už jen připomíná své dávné obyvatele...

Je to vaše osobní sudetská pouť?

"Je to záznam mojí osobní pouti českoněmeckým pohraničím, je to cesta, kterou jsem šel v roce 2000 od července do září, bylo to asi tisíc kilometrů, pěšky, sám a byly to dva měsíce v kuse, 60 dní. Byl to intenzivní zážitek jak ze samoty, tak z přírody, a postupně i pak z té zaniklé civilizace sudetského pohraničí. Velmi mě to oslovilo a velmi to mnou otřáslo. Od září, kdy jsem se vrátil zpátky do Prahy na studia, jsem se tomu začal věnovat. Takže ta inspirace ke knize vychází z nějakého osobního zážitku a motivace, proč jsem začal spolupracovat na další knize Zmizelé Sudety, že jsem tu zkušenost potřeboval nějak prezentovat."

Co vámi nejvíc otřáslo na té pouti?

"Nějak nikdy jsem si neuvědomil... ačkoli předtím jsem na Šumavě nebo v Krušných horách byl, já jsem ta místa trochu znal, ale nikdy jsem neměl tolik času o tom přemýšlet, co tam je a co tam není, takže mnou otřáslo, kolik zmizelo vesnic, jak se ta krajina proměnila a ačkoli jsem po ruce neměl srovnání s historickými fotografiemi, což dělám teď, tak i bez těch historických fotek člověk pozná, že tam něco chybí. Uvědomil jsem si, že ty prázdné louky na horách, ty zbytky domů, že to není běžná součást krajiny, něco, co tam vždycky bylo a vždycky bude, ale že to jsou fakt zaniklé vesnice se svými osudy a s lidmi, kteří tam bydleli a už tam nebydlí a jezdí se tam dívat. Tím mi vlastně došlo, proč jezdí tolik Němců do Čech, protože to nejsou turisté, jako že by Čechy byly tak nádherná země, ale to jsou hlavně ti sudetští Němci, kteří teď jsou už tak staří, že sem musejí jezdit se svými dcerami a syny s dětmi, takže proto jich sem jezdí tolik... Takže jsem si uvědomil, že nechodí poznávat nové země, ale že se sem jezdí rozpomínat na to, jaké to bylo, když tady žili... V mnoha aspektech mi na té cestě došlo mnoho věcí, a - a taky hodně důležité bylo, že se člověk rozhodl tu cestu jít sám. Ono když jdete dva měsíce sám, jenom s přírodou jako kulisama, tak se o sobě taky lecos dozvíte."

Jak jste se na tu pouť připravoval?

"Já jsem vyrazil v červenci a už od února jsem si sháněl mapy, kopíroval jsem si je, označoval body, které bych chtěl navštívit a myslím, že jsem to měl docela dobře připravené: Protože jsem byl v té době student, tak jsem si ty mapy nekupoval, ale kopíroval jsem si je v knihovně a pak jsem si fixou značil, kudy půjdu. Já jsem vlastně na tu cestu šel jako student, který nevěděl, co bude obsahem mých studií. A fakt jsem z toho měl problém, trauma, co s tou kulturologií."

Připomeňte, co jste studoval.

"Když jsem šel na tu cestu, tak jsem byl ve druhém ročníku kulturologie na filosofické fakultě. A ten obor má jednu potíž, že je hodně obecný, hodně široký, a ten člověk, pokud si nenajde téma, tak ho to trochu mine. A já jsem tenhle problém v prváku řešil a šel jsem na tu cestu s tím, že si musím najít smysl těch studií. A měl jsem pak děsnou radost, protože jsem pak ten smysl našel. A poté, co jsem se vrátil, jsem najednou před sebou cítil, že mám strašně práce. Prostě tím, že jsem objevil ty Sudety jako nějakou zemi se ztracenou kulturou, dějinami, infrastrukturou, vesnicemi, tak jsem si říkal, že to bude přesně to, co mě baví, to bude dobré a není to daleko. Asi jsem se i tím změnil, že jsem měl najednou strašně moc před sebou, šel jsem si za svým, a to asi mě změnilo."

Sudetská pouť je nominovaná na cenu Magnesia Litera jako objev roku. Jaký je váš osobní literární objev roku 2005?

"Literární? Já teď tím jak pořád fotografuju a snažím se pozorovat proměny v krajině, tak teď se spíš pohybuju v knihách o fotografiích. Takže pro mě teď byla ohromný zjev kniha Ludmily Hájkové České středohoří. Je to graficky úžasná kniha barevných panoramatických fotek o českém středohoří. jsou to nádherné fotky a je to krásně vytištěno a hlavně to má úžasný navigační systém. Tam nejsou jen popisky, jak se to jmenuje, ale máte tam takový jakoby reliéf s kopečky a pod tím je napsáno, jak se to jmenuje... je to prostě krásná knížka, kterou je radost listovat a inspiruje to k výletům. To České středohoří je taky hodně takové pozapomenuté."

Knihu Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang otiskuje na pokračování krajanský časopis CS magazín.

16-04-2006