Miloš Urban: V dětství nás strašili, že nás někdo unese

Spisovatel Miloš Urban, foto: ČTK
0:00
/
0:00

Mezi nejčtenější prozaiky současné mladé generace patří Miloš Urban. S jeho jménem se pojí tituly Sedmikostelí, Hastrman, Tajemství katedrály, Michaela a další. Autor napínavých románů s hororovými a detektivními prvky si sice od kritiky vysloužil nejedno obvinění z povrchní efektnosti, u čtenářů však sugestivní tajuplné světy Urbanových vyprávění mají úspěch.

Spisovatel Miloš Urban,  foto: ČTK
"Můj šestý román, na kterém pracuji, se bude jmenovat Santiniho jazyk a bude o barokním architektovi Janu Blažeji Santinim. Je to příběh napínavý, v mnohém poučný, protože o Santinim se toho ví velmi málo, a přesto podle mého naprosto změnil ráz české krajiny, jak v Praze, tak hlavně na venkově. Byl to člověk s těžkým životním handicapem. Byl chromý, měl velké problémy s přesunováním po naší zemi. Mnoho cestoval z Moravy do Čech a vyprojektoval nesmírné množství nádherných staveb, a přitom zemřel ve 47 letech, což je naprosto neuvěřitelné. Buď to byl génius, nebo se spolčil s ďáblem."

Je to ten handicap, co vás na jeho osudu zaujalo?

"Jeho handicap a zároveň potřeba toho člověka nějak zviditelnit. Santini byl autor, který se zajímal o kabalu, o symboliku čísel, o způsob nějakého neverbálního vyjadřování a sdělování nějakých základních pravd nebo základních tajemství. A je potom lákavé vymyslet si k těm jeho tajným sdělením nějaký napínavý příběh, který je protkán sérií vražd, a čtenář musí hádat, proč někdo nechce, aby Santiniho tajemství vyšlo najevo. Takže, jak asi slyšíte, já sám se při psaní velice dobře bavím."

Co vás nejvíc zajímá na tomto žánru, který se u vás v různých variacích vrací - žánr napínavého příběhu s prvky hororu?

"To je žánr, který mi byl blízký od malička. Formativní část dětství jsem prožil v Anglii. Bylo to mezi 8. a 11. rokem života a tam jsme byli s mým bratrem po hororech jako diví. Hrozně rádi jsme je četli, protože jsme se naučili číst anglicky velice brzy a protože jsme je sledovali v televizi. Rodiče nám to zakazovali a o to víc jsme po hororech prahli a myslím si, že láska k tomuto žánru mi zůstala a vždycky jsem chtěl nějaké horory psát. Ten horor, ty vraždy, ta hrůza, která se tam děje, to jsou prostředky, které udržují čtenářovu pozornost a nutí ho rychle otáčet stránky dál. Myslím si, že hororové romány nemusí být jenom lehké žánrové čtení."

Jak jste se tento styl učil? Je to určité umění vyprávět takto poutavým způsobem.

"Já si myslím, že to v české literatuře nemá příliš velkou tradici. Já jsem se právě učil na literatuře anglické a to jak té vysoké nebo té pokleslé a nebo té, co je mezi. Mým největším učitelem byl samozřejmě Edgar Alan Poe. Musíte být tak trochu přísný spisovatel a musíte ty svoje čtenáře umět trošku trápit. Trošku je nutit čekat a nutit je hádat. Musíte mít rád tajemství a určitou nejistotu v tom, jak to všechno dopadne. A potom taky překvapení, že vás to třeba dovede někam úplně jinam, než jste chtěl. Třeba někdy nevíte, jak ta scéna dopadne a co vám ti hrdinové provedou. Provedou třeba něco, na co sám máte chuť."

Naznačil jste, že vaši rodiče s vámi a s bratrem žili po určitou dobu v Anglii. Můžete to přiblížit?

"Šlo o mou matku, ale především o mého nevlastního otce, který byl zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí a byl tam vyslán jako řidič. Pobyt na ambasádě v 70. letech znamenal ukrutnou izolaci pro děti, které byly zvyklé chodit ven, kopat si míčem a vůbec dělat si, co chtějí. To tady nešlo. My jsme měli zakázáno komunikovat s anglickými dětmi. Do Hyde Parku se chodilo sice téměř každý den, ale pouze ve skupinách vedených někým dospělým. Ten dohlížel jednak na jakousi bezpečnost nás dětí, protože nám neustále říkali, že nás někdo unese a možná i tady bude jeden z důvodů toho hororového myšlení. Od začátku jsme byli hrozně strašeni a potom se nic nestalo. Možná že to bylo všechno úplně jinak."