Radka Denemarková dokončuje román o Petru Léblovi

21-10-2007

Přestože Radka Denemarková vydala teprve druhý román, není to literární začátečnice. Psala už dlouho před tím, než začala publikovat. Za román Peníze od Hitlera získala letos cenu Magnesia Litera. Díky stipendiu Pražského literárního domu autorů německého jazyka teď román přepíše do podoby filmového scénáře, a bude pracovat také na nových prózách.

Radka DenemarkováRadka Denemarková S Radkou Denemarkovou jsme mluvili před čtyřmi lety, když vyšla kniha Mileny Honzíkové Dopis zmizelému, které byla editorkou. Měla za sebou dramaturgické působení v Divadle na Zábradlí, překládala. Od té doby ale její jméno začalo být víc slyšet. K jaké změně v jejím životě došlo?

"Pro mě se nezměnilo nic, protože já jsem psala vždycky, jenom jsem nepublikovala. V momentě, kdy jsem se rozhodla ty věci zveřejnit, tak to byly ty, o kterých jsem si myslela, že můžou být zajímavé i pro někoho jiného, protože v nich je nějakým způsobem zhutněna doba, ve které žijeme. Na mě tu z něčeho, nevím z čeho, vane chlad a já jsem se rozhodla, že si to propátrám slovy a příběhy. Takovými příběhy, které máme my Češi naskládány jako mrtvoly ve skříni. Takže já si tu almaru postupně otvírám a vybírám si kostřičku za kostřičkou. Ale samozřejmě přes konkrétní lidské osudy."

Měli bychom připomenout, že hrdinka Peněz od Hitlera se jmenuje Gita Lauschmannová, která jako velmi mladé děvče prošla koncentračním táborem, po válce se vrací domů, ale v české společnosti se kvůli svému jazyku a židovství opět cítí vyloučena. A když se po roce 2000 domáhá vrácení majetků, naráží opět na problémy.

"To je samozřejmě ten vrchní příběh. Je tam taky napínavý příběh, kriminální tón a mrtvola na začátku - to je ta fasáda. Já jsem se rozhodla, že své příběhy vystavím jako dům. Kdo chce, prohlédne si fasádu. Někdo jiný do domu vejde. Tam ho čeká spousta pokojů, i sklepení, které ten příběh rozezní jinak. To mě na tom hrozně baví. A baví mě i forma. Já jsem tenhle příběh zkoušela psát klasickým, věcným literárním stylem, ale pak jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Že tím hrdinou bude i jazyk. Skládala jsem ho chladnou hlavou a jako chirurg pinzetou jsem vybírala slova, aby text působil emocionálně a sugestivně. Záměrně je doveden až k mezím snesitelnosti, aby člověkem zatřásl. Protže jak říkám, já nechci psát tak, aby to byla svačina nebo zákusek po večeři, ale aby to byla zaseknutá kost v krku."

Tenhle analytický způsob psaní je určitě velmi náročný i časově. Jak dlouho jste psala Peníze od Hitlera?

"Ty vznikaly tři roky. Od roku 2004 jsem na volné noze jako spisovatelka a překladatelka. Protože když má člověk rodinu a zaměstnání, tak může psát jenom v noci. Proto já vždycky s nadsázkou říkám, že termín noční práce patří ženám, ne že si ho přisvojují spisovatelé a dělají z toho mystérium. Nám nic jiného nezbývá než noční práce. Proto třeba to stipendium je pro mě strašně důležité. Ten čas a možnost soustředění během dne, to je velký dar."

Takže budete někde v Německu měsíc pobývat a pracovat?

"Budu pobývat ve Wiesbadenu, protože Hessensko tam má literární dům, říkají tomu Villa Clementine, kde se můžu věnovat jenom psaní a kde podporují autory takovým způsobem, že se o nic jiného, než o tu svou práci nemusejí starat."

Jste první, kdo dostal tohle stipendium od Pražského literárního domu. Myslíte, že ten projekt má budoucnost, v tom smyslu navazování na tradici česko-německé literatury?

"Já takhle o tom nechci mluvit, protože toho má každý plnou pusu: Já myslím, že navazovat na tradici se dá pouze když se člověk pohybuje ve svém vnitřním světě a dělá to naprosto poctivě a tak, jak si to žádá jeho představa. Nemůže přemýšlet o tom, že by na něco navazoval nebo něco s něčím propojoval. Možná při výběru mé osoby hrálo roli i to, že mám v sobě obě ty řeči tak propojeny. A myslím, že hrálo roli i to, že podle projektu chci ten čas využít naprosto maximálně, protože bych tam ráda dokončila dva projekty, a v jednom rozpracovaném chci pokračovat. Ráda bych tam prošla korektury knihy, která teď má vyjít..."

To je která?

"To je kniha o Petrovi Léblovi Smrt, nebudeš se báti. Je to takový experiment. Já jsem napsala monografii Petra Lébla, klasickou, kosatíkovskou. A pak jsem si řekla, že to nechci, že to zase budou všichni spokojeni, že to je tradiční forma a že přitom každý život je naprosto jiný. Takže každý život si žádá jiný jazyk a jinou formu. Tak jsem se pokusila o tvar, kde jsou dva paralelní příběhy: příběh člověka, kterého pohltilo divadlo, a pohltila ho i jeho komplikovaná povaha i jeho nemoc, a jeho talent, a vedle toho je příběh, co se mnou to psaní po ta léta dělalo. Protože jak zdůrazňuji, to je kniha, kterou píšu proti své vůli."

Kniha se dá psát proti své vůli?

"Dá, pokud vás zaúkoluje někdo, kdo potom zmizí a ukončí svůj život. Samozřejmě si můžete říct, že vás nikdo takhle úkolovat nebude, ale budete na to do konce života myslet. Takže já jsem tím vlastně splnila úkol, který mi byl dán..."

Petrem Léblem?

"Ano. Já jsem měla období, kdy jsem od té práce utíkala, protože mám spoustu svých námětů a spoustu osobností, které by mě zajímaly daleko víc, ale když je člověk nějakým způsobem senzitivní, tak se z toho těžko vyvlékne. Tak jsem si řekla, že to udělám tak, aby to byl skutečně můj pohled na Petra Lébla. Že se nebudu na nikoho ohlížet a udělám si to tak, jak si myslím, že byl jeho svět utvářen. A je to můj pohled, já to nezastírám."

Potom ještě budete pracovat na scénáři?

"Potom chci dokončit scénář k filmu Peníze od Hitlera a v hlavě už mám rozpracovanou knihu se zatím pracovním názvem Kam s přebytky něhy. To je hlavní projekt, do kterého jsem se tam chtěla ponořit. Ale musím dokončit i ty zmíněné dvě předchozí věci."

Takže vám zase nezbyde nic jiného než ta noční práce.

"Na tu jsem zvyklá. Ale zůstanou mi i dny bez všednodenních starostí."

21-10-2007