Třetí ženou Ferdinanda Peroutky

18-12-2005

Slávka Peroutková prožila mnoho společných let po boku legendárního předválečného novináře Ferdinanda Peroutky, autora Budování státu, vydavatele Přítomnosti, autora divadelních her a románů. Na trhu se objevila kniha Třetí ženou svého muže, kde Slávka Peroutková vzpomíná na léta dětství, mládí i následný exil v USA po únoru 1948. Dnes žije v Praze, zde se s ní setkal Vilém Faltýnek.

"To mají na svědomí moji přátelé, kteří mě stále přemlouvali, že jsem měla jistě zajímavý život vedle Ferdinanda Peroutky a že bych měla napsat všechno, kde jsem se narodila, jaká byla moje rodina, až po tu dobu, kdy jsem se stala taky Peroutkovou ženou, až po jeho smrt."

Je to váš první pokus takhle uceleně to sepsat?

"První a poslední."

Nechystáte žádné další rozšířené paměti?

"Nebojte, nečekejte nic takového, nechystám."

Ferdinand Peroutka je dnes už legendou, od jeho smrti uplynula značná doba, navíc odstup daný exilem ho vzdálil českému prostředí. Větší část vaší knihy je tedy věnována exilu a Peroutkovi. jak to bylo? Ta vaše historie s odchodem do zahraničí byla velmi dobrodružná.

"To bylo hlavně pro nás, kterým se ten přechod nepovedl. Poslední, kdo prošel tou cestou, kterou jsme pak měli my následovat, byl Ferdinand Peroutka se svojí paní. Já s jeho přáteli Jiránkovými jsme měli jít druhý den tou samou cestou. Nezdařilo se, byli jsme chyceni, a to už v domě kde jsme čekali na někoho, kdo nás převede. Místo něho pro nás přišla policie a dostali jsme se do vězení."

Jak dlouho trvalo, než jste se pak skutečně dostala za hranice?

"Půl roku. Díky svým přátelům jsem se seznámila s jedním Angličanem, který si na Moravu jel pro nevěstu a na štěstí pro mě ho nechtěla. On měl už zpáteční lístek, byl ochoten si mě vzít a převézt mě do Londýna. tam mě v BBC předal jednomu hlasateli a druhý den jsem se po půl roce setkala s Ferdinandem Peroutkou."

Z této knihy i z knihy Dopisy, vzpomínky, kterou jste připravila editorsky, je zřejmé, že v té době zažíval velmi těžké období.

"Je to tak, on byl zoufalý, že se nám to nepodařilo a dělal si výčitky. Byl na tom s nervami zle, nemohl psát, nemohl se soustředit, a byla to opravdu krutá doba, pro něho v Anglii i pro mě v Praze."

Potom se ale ty poměry nějak ustálily, zlepšily, on dostal místo v nově zakládané Svobodné Evropě a působil tam 10 let. Byl potom šťastný, po té pracovní, profesionální stránce?

"Absolutně ne. Já myslím, že on nikdy skutečné štěstí, tím, že opustil Československo, v cizině necítil. Víte, on nepatřil do cizího prostředí. Pro něho to byla neznámá krajina. Kdyby býval zůstal v Německu, to by bylo něco docela jiného. Uměl německy, okamžitě by se o něm vědělo. Amerikou on byl ze začátku nadšený, ale pomalu se mu všechno zdálo vzdálené, cizí, dokonce vulgární. Myslím, že ačkoliv v podatatě nenaříkal, že byl v podstatě nešťastný člověk v té cizině."

Navíc měl problémy s publikací svých prací...

"Jistě, on chtěl opustit svoji novinářskou minulost a zabývat se beletrií. Jenomže pro Ameriku byl zřejmě moc evropský, proto říkám, že v tom Německu by to pro něj bylo daleko snazší, témeř bych řekla na dosah ruky."

A nutně k tomu asi přistupuje i věk, kdy člověk přestává být přizpůsobivý novým podmínkám v té míře, jako je ve dvaceti, třiceti letech...

"Já myslím, že on ve svých dvaceti letech byl stejně málo přizpůsobivý jako třeba ve svých padesáti pěti letech. Ale samozřejmě že později to pro něho byla zoufalá situace, protože pak už mu bylo sedmdesát, pak osmdesát... a on věděl, že je konec.

Ty vzpomínky šly tak, jak jsem si vzpomínala. Někdy jsem se musela vracet k jiným dějům, protože ty vzpomínky mě přivedly kousek dál, takže mnohým kritikům se to zdá strašně útržkovité, zpřeházené a nevím co všechno, a dokonce v Mladé frontě Dnes jsem viděla kritiku, kde říkají: Slávka Peroutková se netrápí, čtenář bohužel ano. A já musím oponovat, protože čtenář zatím byl velice spokojený a dostávám spoustu příznivé ozvěny."

Oni se možná oba recenzenti, na které jsme tady narazili, míjejí ve svých očekáváních s tím, co vaše kniha chce nabízet.

"To neměl být rozbor Ferdinanda Peroutky, na to jsou daleko povolanější lidi, kteří když budou mít zájem, tak ho můžou rozebrat. Toto bylo... no vzpomínání! Vzpomínky na můj život, který žiju až do těch osmdesáti tří let. Tak to mělo být."

18-12-2005