Ukradené dětství Kateřiny Janouchové

28-10-2007

Titul knihy, kterou dnes bereme do ruky, hovoří o "ukradeném dětství". Komu bylo ukradeno a jak se dá dětství ukrást? Kateřina Janouchová to vysvětluje v autobiografické próze s tímto názvem. Kmotr knihy Ludvík Vaculík ale tvrdí, že autorka své dětství drží pevně v rukou.

Kateřina Janouchová se v knize Ukradené dětství vrací do doby před odjezdem ze země, aby sobě a čtenáři potvrdila, jaké vazby ji k domovu poutaly. V druhé polovině knihy líčí příchod do Švédska. Bylo jí tenkrát v roce 1973 deset let. Potřeba vyrovnat se s minulostí ji neopustila do zralého věku.

"Nebyla jsem si vůbec jistá, že někdy takovou knihu napíšu. Dříve bych ji ani napsat nemohla, protože to ve mě stále bylo moc bolestné, citlivé a nevěděla jsem, jak se k tomu mám přiblížit. Objevila jsem skutečnosti, o kterých jsem už nevěděla, takže to byla i trochu terapeutická práce."

Naši posluchači mnohdy sami odcházeli, často jako děti. Zkušenost dítěte se změnou prostředí, vykořeněním, odchodem nikdo před vámi nezaznamenal. Jak se tenhle problém vrací v dospělosti, jakou má podobu?

"Když jsme přišli do Švédska, tak jsem se dostala do velmi nevlídné třídy, děti na mě byly zlé, říkaly mi, že jsem protivná, že jsem špinavá, nehezká, že mám ošklivé oblečení a tak dál. A to ve mně asi zůstalo do dospělosti, protože ten pocit nejistoty, jestli jsem dobrá, jestli jsem schválená, to v sobě vždycky nosím. Pocit, že musím být dobrá a schvalovaná ostatními. Myslím, že to je zbytek pocitu, že tam vlastně nepatřím a že nejsem jedna z nich. A taky pocit, že nikde nejsem úplně doma."

Kmotr knihy, spisovatel Ludvík Vaculík při oslavě vydání knihy pronesl řeč. Byla určena všem přítomným, ale obracel se zejména k autorce. Vybíráme z ní některé myšlenky:

"Kniha se jmenuje Ukradené dětství, a já nevím proč a z ničeho to nebylo zřejmé - to dětství nikdo neukradl, ona ho pevně drží ve svých rukou a napsala o něm tlustý spis. Řekl bych, že je to dětství možná zlomené. Je to dětství možná zlomené... když bych řekl ukradené, nevím, kdo jí je ukradl. Ale kdo jí je zlomil, to ano: tatínek."

"Co chce tato kniha komu říct? Paní Kateřino, nechtěla jste říct nikomu nic. Psala jste to pro sebe a kvůli sobě a takové knihy jsou velice pravdivé. Když autor nepíše kvůli čtenáři a píše kvůli sobě."

"A když jsem to tak četl, a vleklo se to, a sto stran a pořád holčička toto a toto a toto, tak jsem si najednou musel uvědomit, že to bylo napsáno švédsky, vyšlo to ve Švédsku a je to napsáno pro Švédy. Pro ty to může být jakési exotikum a čtenář si to potvrdí, když se dostane do té části švédské, kde toto děvčátko píše se stejnou podrobností, minuciózní přesností o všech svých dojmech, vlivech, potížích, bolestech..."

"Kritika se někdy velice dobrácky snaží najít smysl díla. tady bude ktirika vystavena zkoušce. Ukázat smysl knihy, který není příliš výslovný. Jsme zvyklí na to, že čtenáři si vybírají knihy. Paní Kateřino, tato kniha si bude trochu vybírat čtenáře. A ty, které ona si vybere, ty to bude zajímat, bavit a vzrušovat."

Zlomil své dceři dětství opravdu tatínek? Co o tom soudí on sám? Cítil František Janouch někdy výčitky svědomí z toho, jak emigrace dopadla na jeho dceru?

"Ne. Já jsem si myslel, že kdybychom zůstali tady, tak by zřejmě ona měla čím dál větší problémy. Nedostala by se na školu, nemohla by studovat. A taky bylo celkem jasné, že kdybychom tu zůstali ještě rok nebo dva, tak by mě zavřeli a ona by vyrůstala bez otce. A kromě toho, já bych ztratil svoji kvalifikaci jako fyzik. Být mimo obor můžete dva, tři roky, ale ne patnáct nebo dvacet let."

Ostatně jak dcera prožívala život v nové zemi ani on sám tehdy netušil.

"O těch problémech já jsem se dozvěděl až z této knížky. Ona nám o tom neříkala. Pro mě to bylo velice zajímavé čtení. Já jsem to četl nejdřív švédsky před překladem, pak dvakrát česky, a bylo to pro mě velmi poučné čtení."

Kateřina Janouchová je plodná autorka a do českého prostředí se v posledních letech vrací svými knihami. O překlady se stará Lucie Johnová. Před dvěma lety vyšel autobiografický román Nejbližší, o němž jsme ve vysílání informovali, a letos také obrázková kniha pro děti o vztazích a sexu Jak jsem přišel na svět. V případě Janouchové skoro stojí za to postavit otázku tak, kolik jejích knih ještě nebyl přeloženo do češtiny.

"Napsala jsem dohromady asi 15 knih, pět z nich je vydáno česky a deset jich tedy zbývá. Jsou mezi tím dva romány a hodně odborných knih a čtyři dětské. Takže bylo by toho k překládání ještě dost. Mé odborné knihy jsou o lásce a sexu a taky o rodině, o dětech, jednas z nich tu vyjde příští rok. Tématy románů jsou vztahy, rodiny, ale není to stejné jako Nejbližší a Ukradené dětství."

Nejbližší a Ukradené dětství jsou autobiografie, ty další romány jsou už fiction?

"Ano, teď přeruším autobiografické psaní a budu psát už jenom fikci. Protože to je přece jenom hodně náročné psát o sobě."

Z jakého důvodu?

"Je to citově hodně drsné. A když pak někdo tu knihu odsoudí, tak vlastně odsoudí i vás. Ty city jsou velmi upřímné a já jsem pak jako nahá, člověk jaký jsem, i se svými vnitřními myšlenkami. A potom strašně bolí, když někdo řekne, že je to špatné. Jako by neposuzovali tu knihu, ale vás jako člověka. A to se neděje, když píšete fikci, protože se od té knihy můžete víc oddělit."

28-10-2007