Voda to s námi nemyslí nijak: přiteče - odteče, namítá autor vítězné knihy

05-09-2010

Naší dnešní knižní rubriku věnujeme románu, který před několika dny obdržel Literární cenu Knižního klubu. Tato soutěž je ojedinělá tím, že ji vyhlašuje nakladatelství. Podobně oceňují literární tvorbu pouze Mladá fronta a a Albatros, ty však míří pouze do vlastní produkce, kdežto cenu Knižního klubu může získat jakákoliv próza a nakladatelství ji posléze vydá.

Při loňské aféře s utajeným autorem Janem Cempírkem alias vietnamskou autorkou Lim Phan Ti se porota bránila tím, že cenu získal román, ne autor, navíc autor/ka na předání nedorazila, nikdo tedy nemohl její totožnost ověřit. Letos zvítězil román Sidra Noach a identita autora se zdá být nepochybná, přišel si ji totiž převzít osobně. David Jan Novotný je autorem známým, na kontě má několik románů a také řadu filmových scénářů. Scénáristiku a dramaturgii dokonce vyučuje na vysokých školách. Je známý i v soutěži Knižního klubu. Jeho román Můj nejlepší kámoš zde získal uznání už v roce 1997.

David Jan Novotný, foto: ČTKDavid Jan Novotný, foto: ČTK Sidra Noach se odehrává v současné židovské komunitě v Praze, prostředí pro spletitou mozaiku mnoha lidských osudů utvářejí kromě pražského Židovského města také rozlitá Vltava roku 2002. Vyplavení obyvatelé nalézají útočiště v jednom penzionu na Vihohradech a zde se začínají jejich vyprávění.

Autora se ptám, co znamenají hebrejská slova v názvu knihy:

"Sidra je název týdenního oddílu, který si čte z Tóry. Když začne liturgický rok, tak se vezme Tóra a začíná se od knihy Berešit, což je První kniha Mojžíšova. A ta první sidra se jmenuje Berešit, druhá je Noach. To znamená, že sidra je název těch oddílů. Ono se tomu taky říká paršat. Sidra je zkrátka terminus technicus."

Na otázku moderátora toho slavnostního podvečera jste odpověděl, že nejste žid, jestli jsem to pochopil správně.

"To jste pochopil správně..."

Máte židovské kořeny? Nebo jak jste se k té tematice dostal?

"Nemám kořeny židovské, vyrůstal jsem v protestantské rodině, ale jsem to, čemu se říká vyznání mojžíšského. Buď jste křešťan, nebo nejste křesťan, nebo byste mohl být ještě muslim, kdybyste chtěl. Což já nechci. Takže jsem vyznání mojžíšského - a to je celé. To se dřív psalo do rodných listů židům, tam se vždycky psalo, jestli jste katolického nebo protestantského vyznání, a tam někdy bylo taky vyznání mojžíšské nebo izraelské. Nepsala se národnost, nepsala se rasa. To zavedly až norimberské rasové zákony. Protože jste musel být nějakého vyznání, tak se psalo: katolík, protestant, evangelík nebo izraelita. Já jsem tohoto vyznání."

Takže to je tato rovina vaší knihy. A kde se vzal ten příběh o povodni, ten rámec vyprávění?

"Ono to souvisí s příběhem Noachovým. Paralela s potopou světa je myslím v textu poměrně průhledná. Tady jsou povodně, které přijdou... voda to s námi nemyslí nijak, přiteče - odteče, ale horší jsou povodně jako nacionální socialismus nebo jiné šílenství, protože to jsou ´povodně´ lidské. A v knize to stojí v konfrontaci, protože příroda si dělá, co chce a neuvažuje v kategoriích dobra a zla. Totalitní režimy nikdy nemají mravní kodex, ale křesťanství nebo judaismis ho mají: miluj bližního svého. Napsal jsem o tom spis Dramatické konflikty Bible a tam analyzuji, jak je vyprávěn Noachův příběh. Protože lidé ho většinou neznají do konce a neznají všechny peripetie a všechny vnitřní pohnutky, ke kterým tam došlo. To je tedy určitá paralela."

Vy jste v jedné své učebnici o psaní filmového příběhu napsal, že na začátku vždycky stojí nějaký impuls, vjem, konkrétní zážitek, který autora přivede k přesvědčení, že o tom musí napsat. Co bylo u této knihy na začátku?

"Určitě to byl zážitek z povodně... z evakuace... a z prázdnoty té páté čtvrti, kam jsem se jednou v noci vrátil a viděl jsem, jak to vypadá. To je impuls, který vás přinutí přemýšlet o mnoha věcech, co se stalo, co se mohlo stát, co se nestalo. To je ten základní princip. Nehledě na to, že o povodních uvažuji už léta letoucí jako o živlu... U České Skalice teče Úpa a tam je asi 100 metrů od řeky pískovcový pomníček, na kterém je napsáno: Na tomto místě stávala jabloň, na které se při povodni v červenci 1897 zachránilo deset sousedů říkovských. To je pomník stromu! Viděl jsem ho před 40 lety. A to je věc, která mi vrtá hlavou, že ti lidé byli schopni postavit pomník. Najednou začnete přemýšlet, co je za tím pomníkem. Za každým náhrobním kamenem máte příběh. A právě po sto letech v červenci 1997 zrovna tam povodeň přišla. A pak ti sousedé, kteří na to léta kašlali, ten pomník omalovali. Protože tam voda nedosáhla. To je vlastně ten fenomén, že člověk jen zírá a říká si, tak, jak jsme bezmocní. protože tvrdím, že Zemi člověk nemá možnost zničit, tolik síly nemá, ale ona má schopnost zničit nás. Pěkně si to s námi vyřídit, spláchnout nás. Vyhynuli dinosauři, tak můžeme vyhynout i my, když budeme hloupí."

David Jan Novotný, foto: www.slovnikceskeliteratury.czDavid Jan Novotný, foto: www.slovnikceskeliteratury.cz Jaké jsou pohnutky autora, aby svůj rukopis poslal do literární soutěže jednoho nakladatelství?

"Čistě praktické, protože já jsem u těch dřívějších knih dlouho hledal nakladatele. Román jsem dopsal 17. listopadu, psal jsem ho pět let, tak teď co s ním? Rozhodl jsem se poslat ho do soutěže Knižního klubu a můžou se stát jenom dvě věci: buďto vyhraju nebo nevyhraju. Když vyhraju, bude to prima, když nevyhraju, budu hledat nakladatele. To byla praktická úvaha. Protože s tím já mám vždycky problémy a poslední román Vasareliho kříž, tomu jsem dlouho hledal nakladatele, nakonec jsem ho našel, ale musel jsem do toho dát vlastní peníze. Takže to bývá těžké."

Při předávacím ceremoniálu naznačil předseda poroty Ivan Binar souvislost románu Sidra Noach se stavbou například Boccacciova Dekameronu. Autor na to říká:

"Můj román je strukturovaný jinak, kapitoly jsou označeny podle toho, jak se vyvolávají muži o šabatu ráno k Tóře, tak takhle je to řazeno. Ale může to tak někdo chápat. Literatura má na rozdíl od matematiky jednu velkou výhodu, že tu existuje to, čemu se říká různočtení. Můžete si to přečíst jinak. Někdo jinak čte Kafku, já vím, že je to plné mystiky a kabaly, jiný to čte jako bizarní příběh. Takže jestli někdo v Sidra Noach vidí dekameron, ať ho v tom vidí, já mu v tom nemůžu bránit."

V letošním ročníku se sešlo celkem 74 rukopisů od 40 autorů a 34 autorek. Vítěznou knihu nakladatelství vydalo a autora odměnilo částkou 100.000 korun. Porota k vydání doporučila také rukopis Jana Rybáře Čtvrtá kostka, historický příběh z rudolfinské Prahy s podtitulem renesanční detektivka.

05-09-2010