Vyrovnání se s minulostí jsme si stále dlužní

21-08-2004

Kauza šéfa Úřadu vlády Pavla Přibyla a vyrovnání se s komunistickou minulostí - to je téma dnešní rubriky Česko v komentáři. S publicistou Petrem Holubem si o tom povídal Josef Kubeczka.

Pavel Přibyl, foto: ČTKPavel Přibyl, foto: ČTK Od potlačení Pražského jara v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy už uplynulo 36 let. Pouze jeden z viníků tehdejší invaze, Karel Hoffmann byl potrestán a nastoupil před několika dny do vězení. Myslíte si, že je to adekvátní vyrovnání se s tehdejší agresí a následnými více než dvaceti lety okupace?

"Asi není. Vlastně i toto odsouzení a nástup trestu je pouze připomínkou toho, že jsme se s agresí 21. srpna 1968 nedokázali dodnes pořádně vyrovnat. Samozřejmě nejde pouze o to, že by snad bylo dobré zavřít ty, kteří se tehdy dopustili vlastizrady. Je pravda, že asi už nikdo zavřen po Karlu Hoffmannovi nebude. Vedle toho je třeba se s touto události i se vším, co s tím souviselo, vyrovnat v tom historickém vědomí národa a ten případ Hoffmann opět připomněl, že nedokážeme ani to. Je potom otázka, jak dlouho s tím chceme čekat nebo jestli se najde nějaká iniciativa, ať už vládní, akademická nebo z nějakých nevládních struktur, která by se skutečně vážně chtěla zabývat českou minulostí a našla k ní nějaký kvalifikovaný postoj."

Pavel Přibyl, foto: ČTKPavel Přibyl, foto: ČTK Tečku za obdobím sovětské okupace Československa přinesl listopad 1989. Definitivnímu zvratu předcházely jarní protesty zejména mladých lidí proti okupaci a komunistickému režimu obecně, které vešly do historie jako tzv. Palachův týden. Policie tehdy rozháněla demonstranty obušky a vodními děly. Jedné z rot policejního Pohotovostního pluku velel nynější šéf Úřadu vlády Pavel Přibyl. Nepřipadá Vám to jako špatný vtip?

"Je to samozřejmě velice nešťastná událost, protože člověka tak nějak napadne, že ti sociálnědemokratičtí premiéři mají špatné ruce na personální šéfy. Všichni si pamatujeme, že hlavním poradcem a faktickým šéfem Úřadu vlády za premiéra Miloše Zemana byl Miroslav Šlouf, člověk, který kvůli lustračnímu zákonu vůbec nesměl vstoupit do státních služeb, neboť byl okresním tajemníkem KSČ na Praze 7 a na ty se lustrační zákon vztahoval. Teď nastupuje mladý premiér Stanislav Gross, kterému bylo kolem dvaceti let, když byl rok 1989, a i on si jako šéfa svého úřadu vybere člověka, jehož souvislost s minulým režimem je velice silná. Dalo by se téměř říct, že patřil k posledním aktivním obráncům chátrajícího režimu. Myslím si, že premiér Gross si vůbec neuvědomuje, co dělá. To je na celé věci asi nejzajímavější. On si tímto může trochu zkazit popularitu, ale hlavní je, že on si vůbec neuvědomuje, jaký byl ten režim, který nám vládl. Pokud si vybral takového člověka, tak je jasné, že současný český premiér nemá vůbec jasno o hodnotách. Je to doklad toho, že opravdu celá společnost se nedokázala vyrovnat s minulostí, nedokázala najít nějaký zásadový postoj a v celé společnosti chybí jakési morální zázemí."

Demonstrace za odvolání Pavla Přibyla z postu šéfa Úřadu vlády, foto: ČTKDemonstrace za odvolání Pavla Přibyla z postu šéfa Úřadu vlády, foto: ČTK Nezdá se Vám v tomto případě mnohými odpůrci kritizovaný tzv. lustrační zákon, který neumožňuje prominentům bývalého komunistického režimu zastávat vysoké funkce, naopak jako bezzubý a neúčinný? A lze podle Vás vůbec nalézt účinný způsob, jak nedat moc do rukou lidem, kteří se za minulého režimu tak či onak provinili?

"Lustrační zákon byl, řekněme, operativním řešením ze začátku devadesátých let a v tu dobu měl určitě pozitivní funkci. Ovšem dnes už je značně zastaralý, nikdo se nezamýšlel nad tím, v čem je dobrý, v čem je špatný, prostě se nechal platit a ty jeho slabiny se ukazují stále častěji. Jeho největší slabinou je vnitřní rozpornost. Na jednu stranu zakládá možnost archivovat seznamy protagonistů minulého režimu, což je určitě dobře, ale zároveň slouží jako podklad ke správnímu řízení. Pokud toto správní řízení je soudem rozporováno, tak potom se zpochybňuje i archivní dokument. To je skutečně značná chyba, protože jednou věcí je účinně zasáhnou proti protagonistům minulého režimu, to svým způsobem, byť nedokonalým, lustrační zákon splnil, a druhá věc je vyrovnat se s minulostí ve vědomí společnosti, k čemuž by měl právě sloužit zmíněný archiv. Často se ale stává, že lidé, kteří jsou uvedeni v lustračním seznamu, napadají tento archiv a soud jim často dává zapravdu. Pak ovšem mají možnost ony seznamy spolupracovníků komunistické státní bezpečnosti měnit, čímž zároveň mění dějiny. To je poměrně nešťastné. Je ovšem pravda, že dosavadní snahy jakkoli ten lustrační zákon modernizovat se nezdařily. Politická reprezentace a dokonce ani odborná veřejnost nebyly schopny se dohodnout na nějakém řešení, a tak je vidět, že ta veřejná diskuse od roku 1991, kdy byl lustrační zákon přijat, se příliš neposunula."

Je to tedy jen otázka generační výměny?

"Tím by se člověk mohl utěšovat, ale já si myslím, že tento výklad není správný. Ze dvou důvodů. Vyrovnání s minulostí totiž za nás neudělá jakýsi duch času nebo nějaká generační výměna. Pokud se má něco udělat, tak to vždy musí někdo udělat, musí k tomu být nějaký vědecký aparát, peníze. Na to stále čekáme. A je tady i druhá věc. Minulý režim v nás má ohromnou setrvačnost, jak nakonec prokazuje současný premiér, že člověka, který opravdu musel ohnout páteř za minulého režimu, on možná právě proto jmenoval šéfem svého úřadu. To je právě důkaz, že bez nějakých aktivních opatření se s minulostí nevyrovnáme a nepomohou nám ani výměny generací."

Hostem rubriky Česko v komentáři byl publicista Petr Holub.

21-08-2004