Krajané

Hned na úvod jsme připravili krátkou informaci o kalendáři pro krajany, který jako každoročně vydává Mezinárodní český klub. Evy Střížovské, která kalendáře připravuje, jsem se zeptala, co zajímavého v něm naši krajané najdou letos:

"Jako každoročně ten kalendář vychází z historických výročí, z české historie a kultury. Jsou tam výročí králů daleko do minulosti, ale samozřejmě i výročí nedávná. Například v letošním kalendáři máme články o Oldřichovi a Boženě, knížeti Vratislavovi, hraběti Antonínu Šporkovi, spisovateli Viktoru Fischlovi, malíři Juliu Mařákovi, o herečkách Olze Scheinpflugové, Nataše Gollové a Jiřině Štěpničkové. Také o cestovateli Albertu Vojtěchu Fričovi, výtvarnici Ludmile Jiřincové, sochaři Františku Bílkovi a o dalších významných českých osobnostech."

Kalendář je i letos zpestřen zajímavostmi, kuchařskými recepty, písničkami, křížovkami a hádankami a doplněn kresbami a řadou fotografií. Evy Střížovské jsem se zeptala i na to, kde všude si letošní krajanský kalendář najde své čtenáře:

"Kalendář vychází v nákladu 1 500 kusů a je posílán v podstatě do celého světa. Je o něj veliký zájem, hlavně samozřejmě v Americe a v Kanadě. Byl by zájem i ve východních zemích, možná ještě větší, ale bohužel ti lidé si nemohou dovolit ho koupit."

Distribuci krajanského kalendáře do celého světa zajišťuje pražská redakce měsíčníku Český dialog.


V těchto dnech vychází i další zajímavá knížka, Africký deník cestovatelky Heleny Šťastné - Bübelové. Helena Šťastná je u nás prakticky neznámá, a přesto po 2. světové válce, pouhý rok před legendární cestou Hanzelky a Zikmunda, projela napříč Afrikou. Tam se s ní také oba cestovatelé setkali. Pro Miroslava Zikmunda, který v úvodu Afrického deníku na dlouholeté přátelství s paní Šťastnou vzpomíná, však náhodné setkání s Helenou v keňském Nairobi zdaleka nebylo tím prvním:

"Já ji znám o pět let dříve, než ona znala mne. Tím, že jsem během Protektorátu byl takový ten dychtivý cestovatel ve snech, tak jsem chodil na přednášky, které ona pořádala s panem Stanislavem Škulinou. Ona tam vždycky přehazovala diapozitivy a pan Škulina k tomu vyprávěl. My jsme se ale poznali osobně, teprve když jsme v osmačtyřicátém přijeli do Afriky, do Keně. Teď mluvím samozřejmě i o Jiřím Hanzelkovi. A tam stála Škodovka, to studio se jmenovalo Pegas a Helena tam malovala. Ona totiž byla vynikající kreslířka a měla spoustu jiných pozitivních vlastností. Ona dokázala rozmontovat na Sahaře nebo někde v pralese auťák a zas ho dát dohromady tak, aby jezdil. Je to prostě takový všeuměl a já jsem jí vždycky říkal: Heleno, ty jsem taková ta príma holka do pohody i do nepohody, do deště i do kvetoucích jabloní, případně palem nebo ibišků, pokud to bylo v Africe. Takže my se známe vlastně víc než půl století."

Miroslav Zikmund vzpomíná i na důvody, které Helenu Šťastnou k cestě napříč Afrikou přivedly.

"Přivedla ji k tomu touha po Africe, kterou jsme měli asi všichni, kteří jsme žili v tom nešťastném Protektorátu. Její první manžel byl motocyklový závodník, který ovšem bohužel padl myslím hned prvního dne na barikádách za Pražského povstání. Oni plánovali spolu cestu do Afriky, ovšem když potom jaksi ovdověla, tak se připojila právě k těm Škulinovým. Stanislav Škulina byl cestovatel už za První republiky, tak jeli v tomto triu. To znamená Stanislav se svojí manželkou Marií a Helena se k nim prostě přidala."

Africký deník k vydání připravil etnolog Stanislav Brouček, který se už řadu let věnuje výzkumu krajanských komunit. Podle jeho slov však počátky spolupráce s paní Šťastnou, která dnes žije ve francouzské Nice, nebyly docela snadné:

"Počátek seznámení s tou dámou byl, jak to někdy s krajany bývá, že zkrátka nemají chuť do kontaktů s českým prostředím. Takže když jsem se k ní dostal, ona odmítala. Nakonec se to podařilo tak, že jsem ji nalákal na publikaci, kterou jsme dělali společně s profesorem Schlesingerem. To je český lékař, který prošel od Koreje přes Vietnam a přes Tunis až do Paříže. Žil asi osm let na francouzském pobřeží, poznal také tuto dámu a řekl: musíte ji navštívit, protože to je velmi zajímavá dáma. Po několika telefonátech si dala říct, a když se postupně naše setkání stávalo osobnější, tak ona najednou řekla: já mám doma deník."

Africký deník obsahuje podrobný popis cesty, která začala 5. května 1946 v Praze a poslední zápisy pocházejí z června následujícího roku v centrální Africe. Cesta osobní Škody Rapid byla podle zápisků občas hodně těžká:

"Začátkem června jsme opustili Kampalu směrem na Keňu. Cesta je strašná. V rovinách je bláto do půl kol. Spíme ve voze v blátě na pokraji silnice. Kola přívěsu jsou zablokována mazlavou hlínou. Ani tlačení nepomohlo, a tak jsme nuceni vzdát se mazlavému prostředí. Teprve ráno jsme to mohli vyčistit a pokračovat s řetězy na kolech..." napsala si paní Šťastná do deníku.

Důvodem, proč po celá desetiletí zůstala česká cestovatelka u nás vlastně docela neznámá, byla její vynucená emigrace. Miroslav Zikmund o ní řekl:

"Helena neemigrovala, ona odjela normálně. Potom ale, po takzvaném vítězném únoru, jí neobnovili pas. Zůstala už v Nairobi, pak odešla za svým budoucím manželem, to byl vedoucí Baťovy filiálky v Nairobi. Potom se vrátili někdy v 65. roce do Evropy a rok na to už přijela ke mně do Zlína, takže jsme se vídali. Jezdila sem rok co rok za maminkou a nikdy přitom neopomněla přijet za Miroslavem Zikmundem do Zlína."

Na jaře příštího roku navštíví Helena Šťastná - Bübelová Českou republiku znovu. Ve zlínském muzeu bude vystavovat svá výtvarná díla.


A na závěr naší dnešní krajanské rubriky bychom rádi i my popřáli jednomu z našich dlouholetých pravidelných posluchačů k jeho životnímu jubileu. Pan Karel Janouch z Montrealu právě teď, 9. prosince, slaví padesátiny. Jeho blízcí, především maminka a sourozenci, mu naším prostřednictvím přejí k narozeninám vše nejlepší a my se samozřejmě k jejich přání rádi připojujeme.