Český veterinář prožil rok jako dobrovolník mezi bolívijskými indiány

26-08-2006

V dnešní krajanské rubrice se vypravíme skutečně na druhý konec světa - do Bolívie. Veterinář Luděk Kaluža zde strávil celý rok jako dobrovolník v misijní nemocnici vedené českým jezuitou Janem Palackým. O práci mezi indiány i o jeho setkání s českými krajany v Jižní Americe si s ním povídala Milena Štráfeldová.

Ve studiu teď vítám doktora Luďka Kalužu. My jsme se potkali v rumunském Banátu, ale hovořili jsme o něčem úplně jiném, a to byl tvůj roční pobyt v Bolívii. Tam ses mimo jiné setkal i s řadou českých krajanů. Jak a proč ses do Bolívie dostal?

"Bolívie mne provázela už hodně let, já jsme měl před lety na vysoké škole spolužáka, který byl z Bolívie, a když odjížděl, tak mi zanechal učebnice, abych se mohl trošku podívat na jeho jazyk. Španělština se mi líbí a před několika lety jsem viděl v televizi program Antonína Přidala, kde měl jako hosta Otce Palackého, který působí v Bolívii jako kněz a zároveň jako lékař. Je to český jezuita, který je tam od roku 1989. A on se v tom pořadu zmínil, že v jeho misii působili už dva dobrovolníci z Čech, kteří mu pomáhali s prací v nemocnici. Mne to nějak oslovilo, takže jsem se zeptal manželky, pak jsem napsal Otci Palackému, on mi po několika měsících odepsal, že mohu přijet, a tak vznikla moje Bolívie."

Takže jsi působil mezi indiány. Pro jak velké území ta nemocnice fungovala? Kolik jste měli pacientů?

"Ta naše vesnice je v nížinách, na pokraji Amazonské nížiny, a vzdálenosti a rozlohy jsou tam opravdu velké. Náš domovský department byl například třikrát větší než Česká republika, žije tam ale jenom tři sta tisíc lidí. Je tam malá hustota obyvatelstva. Takže území, které nemocnice obhospodařuje, je poměrně dost velké, asi jako naše Morava. Pokud jde ale o počet obyvatel, žije tam jenom dvanáct set nebo dva tisíce obyvatel."

"Léčili jsme hlavně indiány, protože ti tam žijí převážně. Původního obyvatelstva je tam zhruba devadesát pět procent a těch zbylých pět procent se nedalo rozlišit, zda jsou původní nebo ne, snad jenom podle jmen. Tam, kde zaznívala španělská jména, se dalo vysledovat, že jejich předkové byli Španělé. Somaticky, ve vizáži, to ale šlo už těžko."

Tys tam ale poznal i české krajany. Kdes na ně natrefil?

"Už když jsem do Bolívie odjížděl, tak jsem samozřejmě u svých známých hledal kontakty. Pro mne bylo opravdu velkým překvapením, když jsem do Bolívie přijel, že krajanů je tam poměrně dost a že stopa, která po nich v zemi zůstala, je poměrně dost hluboká. Bylo pro mne úplně neuvěřitelné, že se stali zakládajícími členy podniků, které dodneška, i po padesáti letech, v Bolívii fungují. Jsou tam prodejny bot Manaco a ty založil Čech Vladimír Khek před padesáti nebo pětapadesáti lety. Na každém rohu je vidět reklama Pinturas Monopol a to je rodina Řezníčkova, která tam dodneška působí - pro mne to bylo opravdu velkým překvapením."

V kterých letech tam Češi odcházeli?

"Tato generace, o které mluvím, je generace roku 1948, i když pan Khek tam odešel zhruba v roce 1941, kdy jako Baťův zaměstnanec se opravdu detektivním způsobem dostal až do Bolívie, přestože byl původně nasměrován do Belgického Konga. Potom, co jeho loď zajali a ztratila se neznámo kam, ho Baťa poslal do Bolívie, aby tam založil obuvnické firmy. Jsou tam ale naše krajanky, které se přivdaly za Bolívijce. Mám třeba nádherný zážitek, kdy jsem se setkal s dědou a babi Dlouhých, kteří bydlí u své dcery, která si vzala Bolívijce. Najednou v těch vysokých Andách na kraji La Pazu se cítíte jako na Moravě, protože tam mají zahrádku, u domku opečovávají rajčata, děda začne vzpomínat na to, jak mu chybí slivovice - to jsou krásné zážitky."

A žije tam česká komunita rozptýleně, nebo se nějak koncentruje? Scházejí se?

"Vzhledem k tomu, že jsem byl poměrně dost izolovaný v našich končinách, za ně nemohu mluvit. Spíš si myslím, že žijí rozptýleně, že kontaktů mezi nimi, i vzhledem ke vzdálenostem, mnoho není, nicméně je zřejmé, že o sobě vědí. Jsou tam i mladší lidé, kteří přišli někdy v 80. letech, uchytili se, mají továrničku, manufakturu na výrobu svetrům z lamí srsti. A na jednom z nejfrekventovanějších míst v La Pazu mají prodejnu. Je to opravdu různé, ale řekl bych, že těch kontaktů není mnoho."

A udržují si kontakty se svou starou vlastí, s Českem?

"Určitě. Pan Khek pochází z Přeštic, a pokud si pamatuji, tak tu má spoustu přátel, se kterými je ve styku, vědí o sobě, i my spolu komunikujeme, pošleme si dopis, mail. Pro mne je to opravdu příjemné, protože se dozvím zprávy z mé druhé vlasti. Pro mne je to taková živá voda."

Na závěr se dostaneme ještě k jinému tématu. Ty ses vrátil z Bolívie, nicméně jsi s ní nepřerušil kontakty, v plzeňské Diecézní charitě teď připravuješ projekt, který by měl pomoci bolívijským dětem získat vzdělání. Oč jde?

"Jsou to projekty, které jsou u nás známy pod názvem Adopce na dálku, a my jsme si vybrali jihoamerický region, protože do této oblasti dlouhodobě nebyla takováto humanitární pomoc poskytována. Všechny ty projekty spočívají v tom, že zde, v Česku, konkrétní sponzoři přispívají na náklady spojené se vzděláním konkrétního dítěte v Bolívii. Ten člověk ví, komu přispívá, je tam i určitý kontakt formou dopisování, ne příliš častného, nicméně jak ten dárce, tak i to "jeho" dítě o sobě vědí. Projekty jsou zaměřeny na vzdělání, hradí se v nich školní uniformy, nákupy učebnic, školních pomůcek a hlavně lékařská péče, protože systém zdravotního pojištění tam nefunguje. My jsme ale teprve v začátcích."

Máte už ale první výsledky?

"Máme už asi jednačtyřicet dětí, které naši partneři v Bolívii do toho projektu zařadili, a máme asi dvacet zájemců, velmi vážných, už nám dali svá osobní data, která potřebujeme k tomu, abychom s nimi uzavřeli smlouvu, a máme už asi tři nebo čtyři lidi, kteří složili finanční částky na rok."

Kolik stojí podpora jednoho dítěte za rok?

"V našem případě je to šest tisíc šest set korun, partnerské organizaci posíláme ekvivalent zhruba dvou set dolarů. V tamních podmínkách je to hodně velká pomoc, protože ty rodiny mají skutečně malou příležitost si vydělat hotové peníze. Investovat je do vzdělání vlastního dítěte, byť je to třeba dítě nadané, je až na posledním místě. Takže mohu opravdu ubezpečit všechny, koho tyto projekty nějakým způsobem oslovují, že v tamních podmínkách je to něco, co se nedá zlatem vyvážit."

Takže hodně štěstí, přeji, aby se projektu dařilo, abyste našli co nejvíc adoptivních rodičů, a děkuji za rozhovor.

"Já taky děkuji a nashledanou."

 

26-08-2006