Českým exulantům se i po letech zdají děsivé sny, že nemohou opustit Československo

04-02-2006

Co vedlo české exulanty v posledním půlstoletí k odchodu z vlasti a s jakými problémy se potýkali v zemi, kde našli novou existenci? A proč se jim i po letech zdají exulantské sny? Těmito otázkami se ve své diplomové a později i doktorské práci zabývala absolventka Univerzity Karlovy, psycholožka Šárka Alföldy. Na to, co ji k této práci vůbec přivedlo, se jí zeptala Milena Štráfeldová:

"Přivedlo mne k tomu mnoho věcí. Jednak jsem kdysi cestovala se svým otcem, který pracoval na námořní lodi, takže jsem měla možnost poznávat život v cizích kulturách. Mnohdy jsme se také měli možnost setkávat s Čechy, kteří žili v cizích zemích. Později, když jsem studovala na Univerzitě Karlově psychologii, leželo mi toto téma pořád v hlavě. Říkala jsem si, že z hlediska psychologického bylo dosud této otázce věnováno málo prostoru. Toto téma jsem si zvolila, protože jsem chtěla hlouběji proniknout do problematiky. Ta byla samozřejmě zpracována hodně z hlediska historie, dá se říci i sociologie nebo etnologie, ale hluboký pohled na to, proč tito lidé odcházeli, dosud zpracován nebyl."

Jak jste při své práci postupovala a jak dalece exulanti byli ochotni spolupracovat s vámi?

"Já jsem si zvolila formu kvalitativního výzkumu. Dělala jsem s českými exulanty rozhovory, bylo jich celkem šedesát. Ty rozhovory byly dost obsáhlé. Trvaly nejméně dvě hodiny, mnohdy ale až šest, sedm hodin. Během těchto rozhovorů jsem s českými exulanty a emigranty chtěla projít jejich exulantským životním příběhem. Vrátit se do doby, kdy se rozhodovali opustit naši republiku, zejména z politických důvodů, a pak počátky života v cizí zemi a mnohé adaptační potíže s tím spojené. Prošli jsem až do současnosti: jak vnímají svůj odchod dnes, co jim exil dal a naopak vzal."

Jaké bylo časové rozpětí? O jaké emigrační vlny šlo?

Únor 1948Únor 1948 "Dělala jsem rozhovory s lidmi, kteří odešli ve velké emigrační vlně po únoru 1948, pak v další větší emigrační vlně po srpnu 1968, ale i s lidmi, kteří odešli ve slabší, pozvolnější emigrační vlně na konci 70. a na počátku 80. let. Takže jsem mezi sebou porovnávala tyto tři vlny, analyzovala rozhovory, a vyšly mi tak různé zajímavé věci, shody a rozdíly."

Z kterých zemí jsou lidé, s nimiž jste mluvila? Byli pouze z Evropy, nebo i ze Severní Ameriky?

"Záměrně jsem si vybrala lidi tak, abych měla co nejširší spektrum zemí, kam odcházeli. Byl to prakticky celý svět. Austrálie, USA, Jihoafrická republika a samozřejmě i mnoho zemí z Evropy: Rakousko, Švédsko, Německo, Anglie."

Jak jste tyto lidi kontaktovala?

"Počátky byly docela těžké. Prvotní kontakty jsem nacházela na různých akcích pro Čechy ze zahraničí. Byl to například Týden zahraničních Čechů a další vědecké akce. Tam se mi podařilo navázat první kontakty a pak jsem použila metodu sněhové koule. Využila jsem toho, že tito lidé se mezi sebou znají, jsou mezi nimi provázané vztahy, takže mi dávali kontakty na své známé, kteří mají podobnou životní zkušenost z exilu. Ten vzorek se mi postupně nabaloval, až z toho vznikla docela velká sněhová koule o šedesáti respondentech."

Už jsem se na to ptala na začátku a teď se k té otázce znovu vracím. Pro exulanty to bývá citlivé téma mluvit o důvodech svého odchodu a o tom, jak někdy ve své nové vlasti těžko začínali. Byli ochotni s vámi spolupracovat?

"Ano, určitě to bylo velmi citlivé téma. Bylo potřeba navodit situaci důvěry. Přislíbila jsem jim také anonymitu, že jejich identifikační údaje nebudou v mé práci zveřejněny. Proto také ty rozhovory trvaly tak dlouho, aby skutečně bylo možno s tím člověkem navázat bližší kontakt. Ukázalo se, že toto téma je skutečně dosud velmi bolestné a mnohdy nezpracované. Opustit domov je totiž spojeno s mnohými ztrátami a oni museli nějakým způsobem tyto ztráty řešit."

Stalo se, že někdo předem odmítl na tomto projektu spolupracovat anebo uprostřed rozhovoru řekl: a končím, dál už nechci?

"Ne, když už jsme s někým začali rozhovor, tak nikdo neodmítl pokračovat. Naopak v závěru rozhovoru mi lidé říkali, že to pro ně byla velmi zajímavá životní zkušenost. Že dosud neměli možnost si o tom s nikým do takové hloubky popovídat a že se jim i ozřejmily nějaké věci, o kterých dosud nevěděli. Jistě jsou známé emigrantské sny, které se lidem v počátku života v zahraničí zdály. Zajímavé bylo, že se nezdály hned po odchodu, ale až tak po dvou letech života v zahraničí. Toto období trvalo zhruba dva až čtyři roky. Typický sen je o tom, že exulant se znovu ocitne v Československu a zoufale se snaží dostat zpět do zahraničí. Obvykle je mu v tom bráněno, je pronásledován a probudí se plný hrůzy. Jsou to takové noční můry. Po našem rozhovoru mi telefonovala jedna paní a říkala, že rozhovor na ni zapůsobil tak silně, že se jí opět po mnoha letech zdál tento emigrantský sen. Mnohdy to otevřelo i rány, které se už lidé snažili zacelit."

Tím se vlastně dostáváme k výsledkům vaší práce. Co je tedy typické pro psychologii exulanta?

"Já bych uvedla takové hlavní momenty, které se mi zatím ukázaly. Nemám ještě zpracovaný celý výzkum, zatím je to asi tak sedmina, kde jsem se zabývala hlavně problematikou ztráty domova u českých exulantů. Tam jsou docela výrazné multiztráty domova, blízkých lidí, rodného jazyka a rodné kultury. Objevuje se tam i mnoho konfliktů, které například vyústily i po roce 1989, kdy se otevřela možnost návratu zpět do České republiky. Řada lidí si zvykla, že bude žít v zahraničí a návrat nebude možný. A najednou se jim otevřela cesta zpět a před nimi vyvstala otázka, jak mám tuto situaci řešit. Mám tu zanechat svou vybudovanou pracovní pozici, svůj dům, svoje děti, vnoučata a vrátit se do rodné země, ke které mám dosud emoční vztah, kde jsem vyrůstal? Ta emoční vazba je pořád hodně silná a řada lidí to řeší dvojdomovím. Žije současně v zahraničí i v Čechách. Zajímavé je i to, že z šedesáti českých exulantů a emigrantů, s nimiž jsem dělala rozhovory, se pouze dvanáct vrátilo natrvalo. Oni se nevracejí, zůstávají žít v zemi, která je kdysi přijala. Spíš se domů vracejí lidé, kterým se rozpadne rodina, děti se jim rozprchnou do světa nebo je opustí životní partner. Kdežto lidé, kteří mají spokojenou rodinu a okruh blízkých lidí, zůstávají žít v zahraničí častěji."

Setkala jste se při svých rozhovorech s někým, kdo v zahraničí zcela "zkrachoval"?

"Pro můj výzkum bylo typické, že jsem se dostala k tzv. exulantské elitě, tedy lidem, kteří byli převážně vysokoškolsky vzdělaní a kterým se navzdory všem počátečním těžkostem podařilo si v zahraničí vybudovat význačnou pracovní pozici. Ráda bych se v dalším výzkumu dostala k lidem, kteří opravdu zkrachovali a tuto emigrační zkušenost neunesli. Je ale obtížnější se k nim dostat. Sehnat větší vzorek lidí, kteří neuspěli, není úplně snadné."

Budete v této práci pokračovat dál?

"Ano, já samozřejmě pokračuji, převážná část mého výzkumu není ještě zpracovaná. Myslím, že téma exilu není dosud mrtvé a že bude přežívat dál, v dalších generacích. Děti i vnoučata emigrantů mohou mít problémy s vnímáním vlastní identity, kam vlastně patří a řadu dalších psychologických problémů. Docela ráda bych využila zkušenosti českých exulantů pro další výzkum o tom, jak se lidé adaptují v zahraničí po r. 1989, protože i v současné době odchází za prací do zahraničí hodně lidí."

 

04-02-2006