Čeští krajané v Argentině chtějí postavit Český dům

11-03-2006

V dnešní krajanské rubrice se vydáme do provincie Missiones na severovýchodě Argentiny. I tady žije více než stovka rodin českých krajanů. O minulém víkendu se za nimi vypravil premiér Jiří Paroubek a přivezl jim peníze na stavbu Českého domu. Cestoval s ním i náš kolega z Radiožurnálu Pavel Novák:

"My jsme se s krajany setkali samozřejmě i v hlavním městě Argentiny Buenos Aires, ale jeli jsme za nimi také do provincie Missiones, což je severovýchodní cípek Argentiny, vklíněný mezi Paraguay a Brazílii. V městě Oberá je národní park imigrantů, což je řekněme výstaviště, kde mají jednotlivé komunity přistěhovalců své národní domy. Svůj národní dům by tam také měli mít čeští krajané. Premiér jel do provincie Missiones proto, aby českým krajanům předal dar v hodnotě tří milionů korun na výstavbu Českého domu."

Jak se vlastně do provincie Missiones Češi dostali? A kdy?

"Odcházeli tam hlavně v meziválečném období, kdy v Evropě byla krize. Odcházeli tam ale také už v dobách Rakouska - Uherska. Hledali tam půdu, kterou by bylo možné obdělat a která byla prakticky zadarmo. Bohužel tam našli stepi, lesy, které museli vykácet, aby vůbec mohli za rok nebo dva něco sklidit. Bylo tam horko a vlhko, byli tam komáři a s tím vším se museli vypořádat. Ta hlavní vlna tam ale přicházela před 2. světovou válkou a ti lidé se postupně vypracovávali a našli tam svůj druhý domov."

Kolik jich tam alespoň odhadem žije?

"Podle toho, co říká velvyslanectví, tak by v celé Argentině mělo žít asi třicet tisíc českých nebo československých krajanů. Je ovšem nutno říct, že většina těch lidí pochází už ze smíšených manželství s jinými národy, s Poláky, s Ukrajinci, s Italy. Dokonce jsme tam potkali dívčinu, která měla tatínka Japonce a maminku potomka českých imigrantů."

Jestli dobře počítám, tak tam žijí ve druhé až třetí generaci. Mluví dodnes česky?

"Je to dokonce někdy i čtvrtá a pátá generace. Setkal jsem se tam s těmi, kteří mluví česky, ačkoliv se samozřejmě už narodili v Latinské Americe. Například paní Vlasta Cmolová, nebo španělsky Patricia Cmol, se česky naučila, což si můžeme dokonce i poslechnout:

Rozumím trochu, mluvím trochu taky. Můj tatínek se narodil v Dolním Němčí na Moravě, maminka se ale narodila tady. I babička a dědeček jsou Češi, taky z Moravy.

To byla tedy paní Vlasta Cmolová. Ptal jsem se jí, co vlastně v Českém domě v Buenos Aires dělají. Je tam pobočka CzechTourismu, takže propagují Českou republiku jako pěknou turistickou destinaci. A pak už ve španělštině jsme si povídali o tom, jaké jsou další aktivity českých krajanů. Paní Cmolová říká, že se setkávají, je jich asi tři sta, vaří typickou českou kuchyni, například kyselé zelí s vepřovým masem. Cvičí také společně v Sokole, ona sama tam také tancuje. Mají typické české kroje, které jim poslali z Moravy. Tyto kroje používali ještě jejich babičky a dědečkové. Paní Vlasta sice tvrdila, že česky mluví mnohem hůř než španělsky, přesto se mi ale podařilo ji přesvědčit, aby něco česky i zazpívala."

My jsme vlastně odskočili do Buenos Aires, co ale krajané v Missiones? Jsou na tom podobně?

"Co se češtiny týče, jsou na tom myslím trošku hůř. Je tam paní, která je předsedkyní Českého spolku, jmenuje se Sylva Berková, a ta mluví velice dobře česky. To je ale dané tím, že se sem přistěhovala daleko později než všichni ostatní, v 80. letech. Takže její čeština je téměř dokonalá. Ostatní, kteří tam přijeli třeba jako malí s rodiči, nebo kteří se tam už narodili, často říkali, že si tatínek pak už vzal někoho jiné národnosti. Aby si vůbec rozuměli mezi sebou, mluvili španělsky, protože to pro ně byl společný jazyk. Takže česky mluvili pouze s babičkou, s dědečkem, a to už nebylo ono. Ta čeština se už trochu přemazávala španělštinou. Nicméně například paní Růžena Kališová, tedy Rosa Kalis, mi česky řekla, že sice neumí tak dobře mluvit, ale přece jenom se snažila:

Já neumím mluvit tak dobře, jak mluvíte vy. Umím číst, umím taky psát ...

Paní Růžena potom plynule přešla do španělštiny a říkala, že určitě měla nebo má nějaké příbuzné v České republice. Že se sice během války ty kontakty nějak ztratily, nicméně že by tam ještě někdo měl žít. Takže pokud nás slyší někdo, kdo ví, že jeho příbuzní odešli před 2. světovou válkou kamsi do Jižní Ameriky, nejlépe do Argentiny, a možná se jmenují Kališovi, tak by se mohl přihlásit, protože paní Růžena Kališová hledá své příbuzné v České republice."

V Argentině pokud vím roste zájem o studium češtiny, dokonce tam jsou teď vysíláni i čeští učitelé. Jak je to v Missiones? Učí se tam někdo česky?

"Do Missiones sem tam dojíždí učitelka, ale oni mají v plánu právě za ten dar, který dostali od české vlády, postavit Český dům. V něm chtějí mít jednak české plesy, ale také kurzy českého jazyka. Oni se tam zatím učí memorovat nějaké písničky, na čemž má největší zásluhu právě paní Sylva Berková, ale to systematické studium češtiny tam ještě není. Kdysi tam samozřejmě byla česká škola, postupem let ale zmizela. Teď mají ale všichni naději, že budou mít české kurzy, mají české knížky a například paní Růžena mi říkala, že je schopná číst, psát, s mluvením je to ale horší."

Právě paní Kališová hledá své příbuzné v Česku. Je to obecnější trend? Jezdí sem Argentinci, aby našli své příbuzné, své rodiny?

"Neříkají, že by sem přímo jezdili hledat své rodiny, někteří tu už ale po pádu železné opony byli. Když u nás vládl komunismus, tak argentinské úřady nebyly příliš nakloněny českému krajanskému životu. Jak se ale změnila situace, někteří se sem vydali, i když je to pro ně samozřejmě velice finančně náročné. Nejsou to nijak bohatí lidé, jsou to zemědělci, řemeslníci, někteří jsou už vysokoškolsky vzdělaní lidé, ale stále to je pro ně dost drahá záležitost. Poptávají se, jestli tu někde nežije jejich příbuzný, je to ale pro ně těžké, protože ta doba je opravdu dlouhá, a najít tu teď sourozence nebo bratrance svých rodičů je docela složitá záležitost."

Setkal jste tam i s dětmi českých krajanů, s mladými lidmi? Mají vůbec nějakou představu o České republice?

"Myslím, že mají představu, vědí, kde je Česká republika. Vědí, že to je v Evropě, že tam není tak teplo jako u nich, že je to země, kde se mluví česky. Vědí, kde je Praha, Český Krumlov, myslím, že tam padlo i jméno Plzeň, tu znali díky pivu. Dokonce dcera paní Berkové, která je míšenkou, protože její otec pochází z Latinské Ameriky, říkala, že na těch hodinách češtiny by chtěli krajany učit nejenom mluvit, ale také něco o kultuře, o historii, aby znali naše panovníky, naše národní buditele, protože to patří ke kulturnímu povědomí. Takže mají dobrou vůli, samozřejmě to ale chce čas a hodně úsilí. A já myslím, že právě krajané v Missiones jsou velmi odhodláni, aby neztratili svou národní identitu."

 

11-03-2006