Do Mladé Boleslavi se sjeli krajané z celého světa

01-07-2006

Je to právě týden, co v Mladé Boleslavi proběhlo už druhé setkání zahraničních Čechů, kteří mají své kořeny v tomto regionu. Z celého světa, ze Spojených států, Austrálie i z řady evropských zemí, sem přijela více než stovka krajanů. Podrobnosti přináší Milena Štráfeldová:

Poprvé se rodáci sjeli do Mladé Boleslavi v roce 2000, když slavila 400. výročí svého povýšení na královské město. Setkání uspořádalo Muzeum Mladoboleslavska a podle jeho ředitele Luďka Beneše se tehdy do Česka vypravilo přes dvě stě krajanů:

"Byli skutečně z celého světa, to znamená ze Severní i Jižní Ameriky, z Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky a z mnoha evropských zemí. Byla tam spousta zajímavých osobností, například pan Drahota, který už více než čtyřicet let žije v Jihoafrické republice. Především bych ale uvedl dr. Miloslava Rechcígla, který pochází tady z Mladé Boleslavi a žije od r. 1948 ve Spojených státech. Je to předseda Společnosti pro vědy a umění, což je prestižní organizace české emigrace, a zároveň to byl expert Agentury pro mezinárodní rozvoj na problémy světové výživy. Takže je to i mezinárodně uznávaný odborník ve svém oboru."

Miloslav Rechcígl se letošního setkání rodáků v Mladé Boleslavi nemohl účastnit, protože v té době probíhaly poslední přípravy na zahájení Světového kongresu Společnosti pro vědy a umění v Českých Budějovicích. A právě tam jsem dr. Rechcígla o dva dny později zastihla, takže jsem se ho na jeho vzpomínky na Mladou Boleslav mohla zeptat přímo:

"Já jsem se narodil v Mladé Boleslavi a chodil jsem do gymnázia v Mladé Boleslavi. Naše rodina pocházela z vesnice asi sedm kilometrů od Mnichova Hradiště, z Chocnějovic. Já jsem z mlynářské rodiny a můj otec byl také poslancem za první republiky. Byl nejmladším poslancem, tak já ho následuju v jeho šlépějích. Celá naše rodina je tam z toho kraje. To je na úpatí Českého ráje, v údolí Mohelky, a tam každých pět kilometrů je nějaký mlýn. Většina z nich patřila někomu z naší rodiny."

Váš odchod byl dost dramatický, že?

"Já nebyl nějaká výjimka, každý měl dramatický odchod. Já jsem utíkal dvakrát. Poprvé mě chytili, tak jsem skončil v base, jak se říká. Byl jsem v Klatovech a pak mne odvezli do Mladé Boleslavi. Tak teď vím, proč se říká mordyjé Klatovy. Potom jsem byl ale propuštěn, protože jsem byl nezletilý, a kupodivu mne nechali udělat maturitu. A já jsem se potom chytře přihlásil na brigádu, protože mi nikdo nevěřil, ovšem jako na brigádníka se na mne dívali trochu jinak. A já jsem z brigády utekl a v roce 1950 jsem už byl v Americe. Nejdříve jsem tam pracoval v takovém podniku, kde se dělaly náušnice a korálky a tak dále, a pak jsem naštěstí dostal stipendium na Cornell University. To je jedna z nejlepších univerzit, tak to byla fuška, než se člověk dostal na úroveň těch ostatních. Jakmile jsem ale překonal ty první dva roky, kdy člověk dostal bakalářský titul, pak už na té takzvané Graduate School to nebyl problém. Tam jsem si udělal všechny diplomy a v roce 1958 jsem dostal doktorát a pak už to všechno šlo."

Útěk za hranice se podařil i otci Miloslava Rechcígla, jeho maminka a sestra se z Československa však nedostaly. Maminka byla pro vykonstruované obvinění odsouzena na deset let do vězení a Miloslav Rechcígl se s ní už nesetkal. Svou sestru poprvé uviděl až po čtyřech desetiletích, po listopadu 1989. Stále ještě ho mrzí, že soudy dosud nevymazaly trest, ke kterému byla jeho matka v politicky motivovaném procesu odsouzena.

 

Před totalitním režimem z Československa odešel i nejstarší účastník letošního setkání mladoboleslavských rodáků, dvaadevadesátiletý fotograf František Eliáš. Ten však emigroval do Německa až v roce 1969:

"My bydlíme v Detmoldu, to je asi sto deset kilometrů od Hannoveru."

Jak se Vám tam podařilo se uchytit? Šlo to rychle?

"Ne, já jsem nejdříve prodával takzvané bratwursty v kiosku, to trvalo asi čtyři nebo pět měsíců. A pak jsem se dostal do kanceláře. Byl jsem tam zaměstnán asi deset let u různých firem. Nejdříve to bylo u továrny, která vyráběla šrouby a matky pro Ameriku."

Byl jste tam pak spokojen?

"Ano, to jsem byl spokojen."

A co vaše rodina? Líbí se jí tam?

"Já myslím, že jo, poněvadž se všichni velice dobře uchytili."

Věnujete se stále fotografování?

"Ano, to dělám pořád."

Co Vás baví fotografovat?

"Všechno. Život kolem sebe, potom rád fotografuji malé děti a krajinu. Já mám ohromnou spoustu snímků z našich cest po cizině. A tady z Mladé Boleslavi taky kostely."

Vystavujete někde své fotografie?

"Ano, tady jsem se zúčastnil fotografické výstavy a před lety, když jsme se mohli vrátit, tak jsme měl v Domě kultury samostatnou výstavu."

A publikujete své fotografie v tisku?

"Teď už ne. Dříve jsem byl sportovním fotografem, publikoval jsem ve svazarmovských novinách, v Českém sportu a tak dále."

Kdy jste se sem poprvé po revoluci vrátil?

"V jednadevadesátém roce."

Byl to pro Vás šok?

"Vůbec ne. Já jsem věděl, jak to tady vypadá, a nic se nezměnilo. Spíš bych řekl, že je pro mne šok, co všechno se speciálně tady v Mladé Boleslavi udělalo, jak ta se rozrostla a jak továrna Volkswagen umožnila lidem docela dobrý život."

 

Zřejmě nejvzdálenějšími účastníky setkání krajanů v Mladé Boleslavi byli sourozenci Samešovi. Robert Sameš přicestoval z Austrálie:

"Moji rodiče odešli z České republiky, Můj otec pochází z Bílé Hlíny, ale název vesnice, odkud je maminka, jsem zapomněl. Emigrovali každý sám na Tahiti a tam se potkali a vzali se. Po druhé světové válce odešli na Nový Zéland a tam se narodili můj bratr a má sestra. Já jsem se narodil na Tahiti. Když jsem dokončil univerzitu, usadil jsem se v Austrálii. Původně jsem pracoval v chemickém průmyslu a teď se zabývám kontrolou čistoty vody. V Česku jsem byl jen třikrát, poprvé v roce 1967, pak v roce 2000, na předchozím setkání v Mladé Boleslavi, a to je důvod, proč jsem přijel znovu. Opravdu se mi tu před šesti lety moc líbilo a těším se na to, že si to tu zase užiju."

A čeští krajané si to v Mladé Boleslavi zřejmě opravdu užili. Kromě samotného setkání s dalšími rodáky je tu čekal například středověký jarmark nebo národopisná slavnost. A také vystoupení sedmdesátičlenného souboru českých krajanů z Chorvatska.

"Plánujeme zde ukázat divadlo, Dům u silnice, to je komická jednoaktovka. Pak máme taneční skupinu s doprovodem dechovky a máme i pěveckou skupinu se svou kapelou, takže to bude celovečerní program,"

upřesnila vedoucí České besedy z Dolan na Daruvarsku Světluška Prokopičová.

 

01-07-2006